15. 10. 2012

Síla skupiny v nemoci i ve zdraví

Tuto sobotu jsme dokončili základovou desku, tedy první etapu stavby našeho domu. O tom, kolik nás to stálo peněz, kde se dá nejvíce ušetřit, jak je to časově náročné při stavbě svépomocí a na co si dát pozor připravuji rozsáhlý článek. Než však dám dohromady od ostatních fotky, tak bych rád popsal jedno zásadní víkendové uvědomění. 


Nejdříve bych to trošku uvedl. Betonování základové desky patří na stavbě domu k jedné z nejnáročnějších činností. Na našem domě se jednalo o cca 15m3 materiálu (27 tun). Ty musel někdo naházet do míchačky a v kolečkách dovést na místo. Abychom to stihli v pohodě za 1 den, tak jsem si dopředu domluvil 10 chlapů (stavba) a 4 ženy (kuchyně).

Co však čert nechtěl, 2 dny před betonováním jsem dostal chřipku s dusivým kašlem a teplotou kolem 38 stupňů. I když jsem se potil a léčil v posteli, jak to jen šlo, bylo mi hned jasné, že na betonování budu v tom nejlepším případě pouze jako pasivní účastník. A to byl pro mě hlavní kámen úrazu. Považuji se za pracovitého člověka, který se neumí jen tak dívat na ostatní a raději přidá ruku k dílu. Tento pocit byl o to silnější, že se jednalo o náš vlastní dům. Představa, že naši kamarádi, rodina a budoucí sousedi budou bezplatně makat na našem domě a já tam budu jen tak postávat, mě naprosto děsila. Den před betonováním jsem dokonce přemýšlel, jestli by nebylo lépe to zrušit a přesunout na jindy, vždyť je to přece blbé je takhle zneužívat (nebo by si to dnes docela dost lidí myslelo) :(

Navíc je pravda, že jsem byl dost neústupný a místo domichávače jsem si prosadil ruční betonování. Na doporučení o zbytečné dřině jsem nehleděl. Pevně jsem se držel svého argumentu - úspora při ručním betonování ve srovnání s domíchávačem a nádstavcem (cesta je příliš daleko od základů a domíchávač by k nim nedojel) je přes 15000 Kč. Kromě toho jsem si chtěl vyzkoušet, kolik hodinové práce to bude, abych to mohl maximálně prozkoumat a porovnat. Přesně tyto tvrdohlavé důvody ještě více podtrhávaly můj pocit viny.

Ale jak se říká, z rozjetého vlaku se již vystoupit nedá a tak jsem jen doufal, že to nějak dopadne a nebudu za úplného lenocha nebo tvrdohlavce :) Můj ranní stav byl relativně uspokojivý. Rozhodně jsem se necítil na těžkou práci, ale drobnou pomoc typu dopouštění vody do beček, úklidu nebo vysypání betonu do koleček jsem zvládl. Hodně k tomu přispělo i příjemné slunečné počasí. Navíc jsem se po celý den těšil z pečujících komentářů značné části pracovního týmu, abych raději odpočíval, hlavně ať se nezapotím nebo "nevoz ty kolečka, nech to raději na nás, je nás tady dost". Místo práce u míchačky jsem tak přemýšlel nad tím, jaké je to úžasné, když máte kolem sebe skvělé lidi, kteří vám nenadávají na každém kroku nebo nedávají ironicky najevo vaši lenost nebo tvrdohlavost.

Od soboty stále přemýšlím nad tím, jak úžasnou sílu má skupina lidí, kteří si dokáží vzájemně nezištně pomoci (místo ignorace). Krásně to podtrhla Jana Slavíčková. V sobotu mi vyprávěla o jedné malé vesnici, kde si lidé stále vzájemně svépomocí staví domy a intenzivně si pomáhají. Prostě neřeší, jestli jim to právě ten konkrétní člověk vrátí či nikoliv. Pomohou, komu je pomoc potřebná a když ji pak někdy v budoucnu potřebují oni, tak se mohou spolehnout, že se vždy najde dostatek pomocníků.

Díky této pracovní neschopnosti jsem si naplno uvědomil, že jestliže na takových pevných základech vzájemné pomoci a opory ve zdraví i v nemoci postavíme náš společný cohousing a začneme to postupně znovu učit i lidi v našem okolí, tak už se těším na výsledky za 5, 10 nebo 20 let. ;-) Věřím, že budou mimořádné a dalece předčí naše současné očekávání. Už se nemůžu dočkat, až se nastěhujeme my i naši sousedi, abychom si mohli naplno užívat života mezi přáteli z cohousingu.


Závěrem bych rád zdůraznil pro mě zásadní věc:

Drazí přátelé - Moniko, Vladimíre (2x), Marku, Pavle, Járo, Juraji, Jane, Jano, Zuzko, Petro, Jarko a další nevyjmenovaní - děkuji za vaši minulou, současnou i budoucí pomoc. Vězte, že si toho nesmírně vážím a to nejen v dobách své nemoci. 

Napsal: Michal Martoch

Žádné komentáře:

Okomentovat