16. 2. 2013

Praktické rady a inspirace pro pohodový porod

Tento příspěvek jsem psala jako email Monice (a Michalovi), kterým se má brzy narodit miminko. Michal měl nápad zveřejnit ho i na blogu, že by se postřehy mohli třeba hodit také jiným lidem. Vlastně proč ne? Vše jsou to jen moje zkušenosti, které bych  před 4 lety jako prvorodička rozhodně uvítala.

Ahoj Moni, 

chtěla jsem Ti ještě napsat několik svých postřehů k porodu. Když jsme zvažovali porod doma, bylo mi jasné, že vše bude hlavně na mne, protože do Brna do porodnice bude cesta trvat vždy alespoň 20 minut. Navíc jakmile by někdo z lékařského personálu zjistil. že jsem chtěla rodit doma, dali by mi to patřičně "sežrat".



Born into Being od Eleny Tonetti

Jedna věc, která mi hodně pomohla, bylo, když jsem si porod přestavila z pohledu toho dítěte, které se rodí. Na prožitkovém semináři jsme si měli sami projít svoje ideální početí i narození. Jak je miminku dobře v děloze, kde má všechno co potřebuje. A pak, když začíná porod, tak ta děloha, která k němu byla dosud  přátelská a kde mu bylo dobře, ho najednou začne vypuzovat a tlačit do úzkého průchodu. Miminko vlastně ani neví co ho čeká. Jen je nuceno projít tím úzkým tunelem do neznámého světa. Uvědomila jsem si, že já jako rodící žena tuším co se bude dít a i když je porod náročný, tak vím, že na konci budu držet v náručí své dítě, které jsem nosila v sobě. Miminko musí zvládnout pro něj také velmi náročný průchod úzkými porodními cestami někam do neznáma, kde neví co ho čeká, co s ním bude. Došlo mi, že pro miminko je ta cesta mnohem těžší než pro mne. A že já jsem jeho průvodkyní touto náročnou cestou.


Velký tlak vs. bolest

Druhá věc, která mne inspirovala jak zvládat porod a kontrakce, bylo když jsem si uvědomila jakou práci vykonávají kontrakce. Že při porodu je potřeba, aby se děložní hrdlo, které celou dobu bylo pevně sevřené a drželo plodové obaly s dítětem na svém místě, uvolnilo a rozevřelo aby jím mohlo dítě projít ven a narodit se. Pevně sevřený sval musí během několika hodin povolit své sevření. K tomu mu pomáhají děložní kontrakce, které svým tlakem uvolňují a otevírají děložní hrdlo. Právě pochopení rozdílu mezi vnímáním tohoto velkého tlaku a vnímáním bolesti dělá porod zvládnutelným nebo příšerně bolestivým.

Vybrala jsem si, že kontrakcím nebudu vzdorovat, ale nechám je co nejvíce pracovat, protože rozumím k čemu jsou potřeba. Každá kontrakce je "jen" velký tlak, který pomáhá děložnímu hrdlu aby se uvolnilo a pustilo miminko dál. Jako velká vlna na moři - buď se zatnu a snažím se vší silou zůstat stát nebo se prostě s každou vlnou uvolněně zhoupnu a pak se nechám zase postavit. Snažila jsem se tedy při kontrakci co nejvíce uvolnit tělo, co nejklidněji dýchat, vydechovat táhlým áááá, uvolnit celou spodní čelist a tím i porodní cesty. Možná se i trochu prozpívat, prostě abych kontrakci co nejméně kladla odpor a nechala ji pracovat. 

Ze začátku pro mne kontrakce byly jen krátké zastavení v běžné činnosti. Na chvíli jsem přerušila to, co jsem dělala, co nejvíce se uvolnila, vydechovala áááá. A pak jsem zase mohla pokračovat v tom, co jsem dělala. S postupem času začaly kontrakce nabírat na intenzitě a ááá bylo hlasitější a důraznější, ale věděla jsem, že za chvíli kontrakce skončí a tlak zase na chvíli ustoupí. Cokoliv, co mi pomáhalo uvolnit se tomu tlaku, nechat ho pracovat, bylo v pořádku. Pohupování v bocích, skákání na balonu, teplá voda na záda, tancování, zpívání, bručení... 
Nejhorší to bylo asi poslední půl hodiny, kdy už kontrakce chodily moc rychle za sebou po dvou a mezi nimi mi chyběla ta chvíle oddechu. Druhorozený měl pupečník omotaný kolem krčku, proto se porod pomalu a dlouho rozbíhal a pak měl až překvapivě rychlé finále. Pomáhalo mi, když mi můj muž při kontrakci poměrně důrazně masíroval spodní část páteře až na kyčle (asi od pasu jet kousek dolů po páteři, přes zadek ke kyčlím). Uklidňovala mne myšlenka, že když už se zdá ten tlak nezvládnutelný, konec první doby porodní se blíží. 


Druhá doba porodní

Pak už se mi prostě chtělo tlačit (fakt jako když potřebuji na velkou), takže jsem hledala vhodně místo a polohu, respektive jsem se co nejrychleji s pomocí muže snažila dostat ke gauči na kolena, rukama jsem se opírala o gauč. Miminko v tu chvíli procházelo  porodními cestami. Mohla jsem tomu nechat volný průběh nebo jsem mohla tlačením pomáhat podle toho jak jsem se cítila. Dítě sestupovalo samo, moje poloha mu v tom nebránila a já jsem mu jen mohla tlačením pomoct. Věděla jsem, že za chvíli už bude vše končit. 

Největší tlak byl když hlavička procházela přes hráz. V tu chvíli je nejlepší netlačit, nechat hlavičku projít co nejpozvolněji aby hráz měla čas se poddat a neroztrhla se. Podle mne v poloze pánví dolu (dřep, klek, prostě jakákoliv polohy kromě té s nohama nahoru na koze) je velmi velká šance, že hlavička přes hráz projde bez toho aby ji poškodila. Ale ten tlak je opravdu hodně velký, mne to i štípalo a pálilo, ale hráz v podstatě vydržela i když po prvním porodu tam mám dost velkou jizvu z nástřihu a natržení. Bála jsem se hodně co ta jizva udělá, ale roztrhl se jen  první steh, který tam byl stejně nějak divně srostlý (prostě ten nástřih z prvního porodu je poranění na celý život). A moje zkušenost je, že natržení se mi hojilo mnohem lépe než nástřih od lékaře. 

Jakmile prošla hlavička, tak na další kontrakci nebo dvě prošlo i tělo a Druhorozený byl mezi námi. Původně jsem zvažovali lotosový porod, že bychom pupeční šňůru nepřestřihovali a nechali dítě s placentou spojené. Když jsem ale čekala na placentu a nemohla se kvůli pupeční šňůře narovnat a už mne bolela záda, tak jsem se nakonec rozhodli, že pupeční šňůru přestřihneme. Pěkné bylo, že ji porodní asistentka podvázala vyvařenou obyčejnou prádlovou gumou, což mi pro pozdější manipulaci a přebalovaní přišlo mnohem praktičtější a skladnější než ta plastová spona, kterou podvázali pupečník Prvorozené. 

U porodu Druhorozeného jsem neměla žádné vnitřní vyšetření, ani monitor ani jinou proceduru. U prvního porodu mi byl nepříjemný hlavně dvacetiminutový monitor, kdy jsem při kontrakcích nebyla schopná ani sedět na židli (na balonu mi ho nechtěli dovolit, už jen to, že mi ho dělali v sedě, byl velký ústupek). Ani vnitřní vyšetření nebylo nijak příjemné. Pro mne byl (hlavně u druhého) porodu nejdůležitější můj klid, žádné dohadování, žádný stres a pomohla mi i tma, která mne donutila soustředit se jen sama na sebe a na miminko. 


Třetí doba porodní

Na placentu jsem čekala poměrně dlouho (z pohledu lékařů až neúměrně dlouho když to srovnám s tím, jaké měli problémy s tím, aby počkali aspoň čtvrt hodiny při porodu Prvorozené). Nakonec pomohlo, když jsem si dřepla, pak vyklouzla hned a bez problémů. Jak dlouho to opravdu trvalo, to nevím, na hodiny jsem neviděla, ale tipuji minimálně  20 minut. Kontrakce už jsem žádné necítila, Druhorozeného jsem měla přiloženého k prsu, žádný jiný podpůrný prostředek k dispozici nebyl. A nenechej si tahat za pupeční šňůru, od lékařského personálu to dost bolí a ničemu to nepomáhá. Moje porodní asistentka jen jednou jemně zkusila, zda placenta náhodou není už v porodních cestách, vůbec jsem to necítila. Pomohl u mne opravdu až ten dřep, nijak výrazně jsem nekrvácela, i změnu polohy jsem v pohodě zvládla. U Prvorozené mi píchali po čtvrt hodině oxytocin a porození placenty bylo mnohem víc nepříjemné než když u druhého porodu jen tak sama vyklouzla.


První přiložení miminka

Prvorozenou mi na první přiložení dali až zabalenou do zavinovačky a to je fakt na nic. Špatně se mi s miminkem manipulovalo, nešlo mi ho pořádně k prsům dostat a tehdy jsem se obávala miminko vybalit, že bych ho pak nezvládla zabalit tak aby to sestry nepoznaly. Teď už bych neváhala, ale tehdy jsem ještě měla ze zdravotnického personálu příliš velký respekt. Navíc jsem čekali hodně dlouho na sestru, která nám měla s prvním  přiložením pomoci. 
Druhorozeného jsem jen chvilku pomazlila na sobě a hned chtěl k prsíčku. Tedy Prvorozenou mi po narození  chvíli půjčili na holé tělo (měla jsem starou noční košili, kterou jsem si upravila tak, že šla rozepnout až k pupíku aby se mi tam novorozeňátko vešlo). Poté si ji vzali na zvážení, změření, vykapání očí a všechny ty dalším procedury co s novorozenci standardně dělají. Vrátili mi ji zabalenou do zavinovačky jako housku. Druhorozený se narodil, já byla nahá, porodní asistentka mi ho pomohla podržet abych se já mohla otočit do sedu, hned jsem ho měla na sobě a za chvíli už jsem ho přikládala k prsu aby byl spokojený a také aby se mi spustil oxytocin přirozený.  

Přijde mi hodně důležité, aby při prvním přiložení (stejně i  při těch dalších) miminko dostalo do pusinky správně celý dvorec a ne jen bradavku. Když chytne do pusinky jen bradavku, která je dost citlivá a může se lehce poranit. Čím méně se poraní, tím je kojení snadnější. 


Šití

U porodu Prvorozené mne nenechali si zvolit polohu, navíc když se mi chtělo tlačit, tak jsem se porodní asistentky nemohla dovolat, trvalo aspoň deset minut než přišla a já v tu chvíli nevěděla co mám dělat, zda tlačit můžu nebo nemůžu. Teď už vím, že jsem tlačit měla, ale takto se porod zasekl, pak už jsem nevěděla jak mám tlačit, navíc mne nutili do polohy, která mi nevyhovovala. Skončila jsem na klasické koze, jedna porodní asistentka mi tlačila na břicho, lékař mne nastřihl hráz a ještě jsem se roztrhla dál. Šití bylo víc, hodně jsem to cílila, navíc jsem byla celá rozbolavělá. U Druhorozeného praskl jen první steh z nástřihu po prvním porodu a nešilo se to, protože se mi kvůli jednomu stehu nechtělo nikam cestovat. Podle kontroly porodní asistentky se to začalo samo zacelovat i bez šití.


Koupání po porodu 

Prvorozenou vykoupali a učesali na novorozeneckém, Druhorozeného jsme po porodu jen otřeli plínkou namočenou v teplé vodě (aby ho to nestudilo) aby nebyl od krve a to bylo všechno. 


Speciálně pro muže!

Snášení bolesti/tlaku pro partnera rodící ženy - cokoliv, co ženě pomůže zvládat kontrakce a uvolnit se, je povolené. Může klidně nadávat, může si stěžovat jaké to je, jak je to nesnesitelné, hlavní je, že jí to pomáhá vše zvládnout. Já se snažila, abych vždy, když chci aby můj muž něco udělal, abych to řekla jako srozumitelný pokyn (potřebuji to a to, dones plenku, masíruj mi bedra až na kyčle, níž, větším tlakem). Aby věděl kdy něco potřebuji a odlišil to od ostatního, kdy si jen ulevuji. Prostě hlasitý křik a nadávání mi pomáhalo zvládat kontrakce a nevyjadřovalo to nutně moji bolest (nepotřebovala jsem aby s tím můj muž něco dělal nebo aby mne nějak litoval jak trpím, jen jsem si tak sama pomáhala zpracovat situaci). Povzbuzení, že si vede dobře, že to zvládá se hodí vždy ;)


Cesta do porodnice

Ještě mne napadla jedna rada, kterou nám dávala porodní asistentka na kurzu přípravy na porod. Když jedete to porodnice autem, tak po příjezdu se jděte chvíli projít kolem, volně dýchejte a dejte tělu čas aby se porod zase řádně rozjel. Když jdete na prohlídku a tam vám řeknou, že toto ještě porod není nebo že ještě máte počkat, moc to psychice nepřidá. Procházka kolem porodnice může pomoct vše zklidnit a dostat porod do řádného tempa. 
Mony, Michale, přejeme vám co nejkouzelnější chvíli kdy se stanete rodinou, kdy  poprvé budete držet v ruce své dítě; ať vše proběhne v pořádku, zdravé miminko a kolem jen přátelské lidi.

Napsala: Monika S.

2 komentáře:

  1. Hezký článek. Zaujala mne zmínka o oxytocinu a našel jsem zajímavé video na TED

    http://www.ted.com/talks/paul_zak_trust_morality_and_oxytocin.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuji za komentar. Paul Zak dava do protikladu oxytocin a testosteron. A je videt, ze oxytocinu neni nikdy dost ;) Z hlediska porodu by bylo jeste zajimavejsi srovnani oxytocinu a adrenalinu, ktery se vyplavuje kdyz se rodici zena neciti bezpecne.

      Vymazat