4. 2. 2013

Vnímání architektury I

V rámci druhého článku o architektuře jsem se rozhodla otevřít velmi široké téma a tím je vnímání architektury. Co ovlivňuje náš psychický stav, aniž bychom si to přímo uvědomovali, je především prostor okolo nás. Prostor, který vytvořila Matka Země a vznikl ve vesmíru, nazýváme příroda. Prostor, který vytvoří člověk, nazýváme architektura. Přírodu, umíme automaticky vnímat jaksi přirozeně. Dokážeme slyšet šumění lesa, vidět nádherně kvést květiny, cítit vůni pryskyřice, nebo se dotýkat zvířat. V případě architektury ovšem mnoho lidí říká, že ji vnímat nedokáže. Já myslím, že to není pravda. Většina z nás to přirozeně umí. Jen je možná matoucí, co konkrétně architekturu tvoří.


Položme si otázku. Jsou architekturou budovy, které vidíme neustále kolem sebe? Budovy, jenž nás obklopují každý den, když jdeme po chodníku do práce nebo do školy. Nebo by někdo mohl namítat, že ty „kostky“, co se staví, nejsou architekturou, na rozdíl od velkolepých děl řeckých a římských mistrů, na které se každoročně sjíždí dívat stovky tisíc turistů. Anebo si člověk koupí časopis a tam si přečte o vynikajícím návrhu krajinářského architekta parku v Madridu. To v nás zase probudí otázku, jestli je možné park považovat za architekturu. Myslím tím to přírodní místo, kam si vezmeme knížku a jdeme po práci odpočívat. Nenapadlo vás někdy, jestli architektura není vše okolo nás, náš byt, náš pokoj, místo, které v nás vyvolává různé emoční stavy, dojmy či vzpomínky? Možná je to vše a zároveň nic…


Co je architektura a jak ji vidíme?

"Architektura je všude kolem nás – vnímáme ji všemi smysly"

Vnímání architektury je spjato s našimi smysly, kterými jsme schopni vnímat vše okolo nás a utvářet si tak názor. Vznikla jako odezva na to, jak se cítíme v prostoru, co vidíme, co slyšíme. Její vnímání je tedy úzce spjato s našimi pocity a stavy naší duše.

Při tvorbě prostoru je důležité uvědomit si, pro koho architektura vzniká, kdo ji potřebuje. Podle mého názoru jsou to lidé. Ti mají smysly, kterými vnímají věci, které jsou krásné na pohled, na dotek. Věci, jenž příjemně působí na náš sluch či dokonce i chuť. Architektura byla v historii určitým fenoménem pouze vzdělané vrstvy lidí, ačkoli jejími uživateli jsme úplně všichni. Nicméně, ať je to jakkoli, opravdové vnímání architektury je spjato se smysly člověka bez ohledu na jeho vzdělání nebo povolání. Jednoduše by se to dalo formulovat takto:

„Architektura je spojena s lidmi – bez lidí, není ani nebude architektura a lidé nejsou bez architektury.“

V poslední době pozoruji, že se lidé zajímají o to, jak bydlí, aby se cítili příjemně a žili spokojený život. A to mnohem více než v historii, kdy hlavním cílem bylo uspokojení základních lidských potřeb (jídlo a střecha nad hlavou). Samotné vnímání a hodnota, jestli to bylo příjemné nebo ne, nebyla natolik důležitá. Dnes se lidé zajímají o komfortní stránku bydlení, jejich hodnoty se tak posunuly o velký krok výše. Základní lidské potřeby jsou ve většině případů zcela naplněné, proto najednou záleží na tom, jak se cítíme v našich domech či bytech. V nich totiž strávíme přibližně 50% svého času (výjimkou je práce z domova). Zbytek času prožijeme cestou do práce, v kancelářích, v obchodech nebo jenom tak venku na procházce. Tedy kromě našich domovů, nasáváme do sebe vědomě i nevědomě dojmy a pocity z prostředí okolo nás. Toto prostředí nás natolik ovlivňuje, že by nám nemělo být lhostejné, jak vypadá. Měli bychom vnímat, kde žijeme.



Vnímat umíme všichni, jen o tom často nevíme

Často, když někomu řeknu, že mým posláním je tvořit architekturu, okamžitě ke mě přijdou komentáře jako:

  • Jé, ty tomu určitě rozumíš. 
  • Zajímalo by mě, co si myslíš o ... 
  • Já si myslím, že je to hrozné. Říkali to v televizi. Psali o tom v novinách. Četla jsem o tom na IDNES.cz 
  • To postavil ten hodně slavný architekt, tak to musí být přece super! 

Při podobných diskusích mě často napadá, jak je to zvláštní. Tomu, co lidé denně míjejí cestou do práce nebo prostor, v němž se neustále pohybují a žijí, zdá se, jako by to nevnímali vlastníma očima. Lidé jako by neměli vlastní názor, nečtou, neptají se sami sebe, a pouze po shlédnutí krátké reportáže se nechají ovlivnit. Jakoby nebyli sami součástí prostoru, nebo neměli žádné schopnosti, kterými by mohli architekturu vnímat. Samozřejmě bychom nad tím mohli vést dlouhé diskuze. Nicméně si myslím, že v ČR je toto způsobeno nedostatkem kritického myšlení lidí. Kritické myšlení nebo přemýšlení o tom, co je kolem nás, bylo dříve velmi opomíjeno a to jak ve vzdělávání, nebo při výchově. Právě to neuvědomělé pozorování způsobuje, že lidé jsou méně vnímavější na to, co se kolem nich děje a co prožívají. V knize Promýšlet architekturu od Petera Zumthora jsem našla krátký odstavec popisující, s čím je naše podvědomí spojeno. Je zde uvedeno na pravou míru, první setkání lidí s architekturou, aniž by si to sami uvědomovali:

"Síla dobrého návrhu leží v nás samých a v naší schopnosti vnímat svět pocity a rozumem. Dobrý architektonický návrh je rozumový. Architekturu jsme všichni zažili dříve, než jsme slovo architektura slyšeli poprvé. Kořeny našeho povědomí o architektuře leží v raných zkušenostech: náš pokoj, náš dům, naše ulice, naše vesnice, naše město, naše krajina – zažili jsme je brzo, nevědomě, srovnávali jsme je s krajinami, městy a domy, které se objevily později. Kořeny našeho povědomí o architektuře leží v našem dětství, mládí: leží v našem životopise."

Krásné objasnění, co říkáte? Myslím si, že kdyby si toto lidé uvědomovali, bude jich mnohem více, kteří budou vnímavější vůči prostředí, ve němž žijí. Dle mého názoru je obecné vnímání činnost rozvíjející mozek a lidské vlastnosti jako empatie, naslouchání, pozorování a další. Největším darem pozorování je vnitřní klid. Bez něj bychom nebyli schopni vnímat, vnímat tedy meditovat.

Architektura jsou budovy kolem nás, jsou to všechny detaily, které je doprovázejí a jenž neustále působí na nás, na lidi. Základním hlediskem při uspořádání prostoru je především člověk a potom se k tomu nabírají další podmínky definované například okolním prostředím. Ať už architekt tvoří jakékoli dílo, je vždy důležité mít na mysli, že prostředí, v němž žijeme v nás vyvolává pocity a působí na nás. Pokud jsou naše dojmy dobré, cítíme se v prostředí příjemně, navozuje nám dobrou náladu a pocit bezpečí. Potom je lidská psychika alespoň na pasivní úrovni uspokojena. 



Tímto článek jsme se snažila teoreticky vysvětlit principy, jakými můžeme procítit všemi smysly prostor. Jak taková teorie může vypadat v praxi, se můžete těšit v příštím dílu. Na obrázcích ze zahraničí i od nás si ukážeme, jak málo stačí k vytvoření místa, kde se cítíme dobře nebo naopak nepříjemně. 


Napsala: Jana Martochová

4 komentáře:

  1. Se zájmem si pročítám Váš blog. S tím co píšete o architektuře souhlasím. Podle mě je architektura prvním a hlavním projevem civilizace a teprve za architekturou stojí další civilizační projevy jako je např. umění - tedy hudba, technika, literatura, - pak zemědělství..., pak politika atd. atd. Dobrá architektura také nejvíce přetrvá věky. Pyramidy zde stojí tisíce let. Neobdělávaná pole zarostouu během desítek let. atd. atd. Jsem realitní zprostředkovatel a tak se při své práci učím i vnímat architekturu... Ač v tom neškolený jako architekt, zdá se mi, že zde v každé době (tedy i v komunismu) vznikaly zajímavé stavby. Vše bylo poplatné zhruba 3 principům: 1. ekonomickýcm možnostem, 2. technickým možnostem 3. hlavně účelu (v to patří např. i okázalost bohatých vlastníků sledujících účel ohromit okolí (na tom není nic špatného), nebo v totalitních dobách sledování ideologie ovlivňovat ovládané občany... či v normálních zemích důstojně uspokojit potřeby lidí v bydlení nebo v práci... = jde tedy o to, zda jde o účel mravný nebo nemravný a ještě více zda architekt sledoval momentální pohled, nebo se díval do vzdálené budoucnosti...). Nu a podle mě krása architektury se vždy nejvíce ukazuje na tom, jak je věrně sledován mravní účel a ještě více účel z "pohledu věčnosti". Z praxe jsem zjistil, že např. tzv. "Podnikatelské baroko" stavěné zbohatlíky z 90-tých let se většině lidí dle mých zjištění moc nelíbí... Na druhé straně však obdivujeme hohatě a nákladně zdobené středověké domy či zámky nebo kostely či katedrály, kde architekti sledovali onen účel z "pohledu věčnosti". Další věc je, že se každému líbí něco jiného. Znám umělce, který vidí krásu v pro nás "snad většinu" v ošklivých panelácích, industriálních stabách, haldách na Mostecku či Karvinsku apod. a maluje obrazy na kterých zachytává tyto výjevy... Mě se např. líbí architektura rodinných domů v USA dokonale sledující americký účel "velký dům pro velkou americkou rodinu" ve kterých je veliká hlavně kuchyně s velikým robustním sporákem a velikou lednicí... A jistě má pro mě své půvaby i nynější hnutí alternativních a přírodních domů...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za rozvinutí diskuze. Souhlasím s Vámi, že každému se líbí něco jiného. Někomu oblé a ozdobné, jinému zase ostré a jasné tvary. Myslím si, že jsou určité principy, které působí na naše podvědomí bez ohledu na estetiku, tedy jestli jsou pěkné nebo ne. Znám spousty budov, které se mi líbí (viděla jsme je například v časopise) – tedy mají dobré proporce, tvar, dispozice. Když jsem je ale viděla na vlastní oči a v kontextu s okolními budovami, jakoby ta krása z obrázku vymizela a s ní i příjemný pocit. Architektura je tu především, aby nám sloužila jako střecha nad hlavou. Architekturou je, protože dobře funguje a výtvarně souzní s našimi pocity. Čím více staveb v historii vznikalo, tím více měli lidé tendence si prostředí okolo sebe přizpůsobovat tak, aby bylo pěkné (pokud to umožňovaly finance). Dříve se architekturou zabývali umělci, mistři i architekti. Čím se ale doba měnila a v architektuře začaly mít velkou sílu technické a konstrukční principy, tak se i umění začalo ze staveb vytrácet a architektura jako obor se stal více technickým. To podle mě došlo až do dnešní fáze, kdy spousty lidí, ani neví, proč by stálo za to oslovit architekta pro návrh domu. Chápu, že je většinou limitují finance a tím pádem dospějí k názoru, že katalogový dům vyjde nejlevněji. Ve výsledku však akorát ušetří pár tisíc, ale do konce života bydlí v domě, který se jim mnohdy ani nelíbí. O tomto bych však ráda napsala v dalších příspěvcích.

      Vymazat
    2. Ano s tím, co píšete souhlasím. Šetřit na architektovi je i dle mě konina. Na druhou stranu se i já rád dívám do různých katalogů a pod. - pro inspiraci či ujasnění si, co chci či co se mi líbí. Když nebudu v tomto vzdělaný, bude mít architekt se mnou zbytečnou práci navíc vypracovat se nou projekt mě vyhovující, případně ten mizerný mi prodá něco ne moc vzdáleného katalogovému typu... Když o tom budu něco vědět, budeme si s architektem spíše partnery a společně můžeme stvořit dílo sloužící mě ke spokojenosti a jemu ke slávě... Nu a k těm principům - nepochybuji, že zde nějaké jsou. Slyšel jsem např. o Zlatém řezu, je zde i feng-šuej, jistě svou roli hraje i psychologie barev i tvarů... a já nevím co ještě je, co ke mě dosud nedošlo. Cit pro věc či intuice je asi nejdůležitější vodítko a věci jako Zlatý řez či feng - šuej nám to, co cítíme spíše pomáhají více definovat či si více uvědomit. A obávám se, že mnohdy máme hloupou tendenci opustit svou intuici či cit ve prospěch těch definic či pouček a jet jen dle těch definic či pouček a pak dělat chyby... Přeji Vám tedy, abyste k dílu přistoupili s citem i uváženě a dílo se Vám povedlo - jsem na to hrozně zvědavý a fandím Vám.

      Vymazat
  2. Ahoj Jani, tak mi to nedalo. V knihovně jsem měla šanon různých výstřižků domů a interiérů, které jsem si nechávala pro inspiraci nebo když se nebudu umět vyjádřit. Znovu jsem si je teď prošla a 3/4 jich putovali do sběru. Uvědomila jsem si, jak se posunulo to, co se mi líbí, jak mám lepší představu v čem se cítím dobře a co mi vadí a že už se to neshoduje s obvyklými prezentacemi v časopisech. Ještě se shodnout s mužem a dětmi. Moc se těším na pokračování i na setkání. Monča

    OdpovědětVymazat