18. 4. 2013

Osobní zpověď - jak jsem se transformoval v otce - I. část

V pondělí 11.2.2013 v 10:42 se nám narodila dcera Ela Martochová. Tohle oznámení se dříve či později dozvěděli všichni naši blízcí, kamarádi a známi. Jen málokdo se již ale dozvěděl celý příběh, co tomu předcházelo a hlavně, co následovalo až do dneška. Ještě před porodem se s námi naše kamarádka Monika Sedláková podělila o svůj příběh a doporučení pro pohodový porod. Slíbil jsem, že se na oplátku zase rozdělím o své prožitky a to včetně těch nejhlubších doslova transformačních.






Předem upozorňuji, že můj názor může být značně zkreslený. Nejsem totiž zcela standardní otec. Abych to vysvětlil více, musím se vrátit o 8 let zpět. Dítě jsme chtěli s Monikou již od naší svatby v roce 2005. Bohužel se to i přes náš láskyplný vztah jaksi nedařilo. Řadu let jsme to neřešili a místo toho jsme se věnovali jeden druhému a jiným věcem. Po pár letech nám to však nedalo a jak už to tak obvykle bývá, prošli jsme nejrůznější doktory a nevynechali ani alternativní "léčbu". Vše bez úspěchu. I přes velký tlak doktorů jsme umělé oplodnění z mnoha důvodů (možné zdravotní a psychické následky) zamítli. A to s plným vědomím, že vlastní dítě mít nikdy nebudeme. Nebudu zde rozepisovat nechápavé hlasy mnohých lidí v našem okolí, kteří nedokázali pochopit, proč nevyužijeme nejnovějších vědeckých metod, abychom si nechali "vyrobit" vlastní dítě ze zkumavky :(. Kdo se o celý proces hlouběji nezajímá, ten tohle jen stěží pochopí. Místo toho jsme na podzim roku 2011 požádali o adopci. Ta však spustila sérii událostí, které nám umožnily rozpustit naše psychické bloky, jenž v nás zůstaly zaseknuté od mládí a jaksi bránily početí potomka.

Toť krátce k uvedení děje do souvislostí. :)



První indicie, že se stanu otcem

Byla to krásná a slunečná neděle. Zrovna ten den jsme byli s Monikou odloučení. Když jsem se vrátil večer domů, dostal jsem do ruky překvapení - pozitivní výsledek těhotenského testu. Někdo by si řekl, ten z toho musel skákat až do stropu. Ač bych nyní s odstupem času rád, bylo to trošku jinak. Místo velkého objetí Moniky jsem začal zkoumat test a hledat důvody, proč je chybný. Hlavou mi prolétaly myšlenky jako: "To nemůže být pravda!", "Proč právě teď?", "Co se teď ode mě očekává? Mám se radovat nebo brečet?" Cítil jsem úplné zmatení. Navíc Monika další den ráno odjela na 3 dny pracovně do Pardubic. Měl jsem tedy spoustu času na přemýšlení. Následující den jsem z poloviny prospal, což je pro mě naprosto neobvyklé. Přes den spím, jen když jsem nemocný. Nemocný jsem sice nebyl, ale úplně mě zpracování takové novinky vyčerpalo. Obrovskou radost jsem začal cítit teprve po tomto restartu. Samozřejmě jsem ji patřičně neváhal sdílet se svým okolím. Věděl jsem, že mám stále 8-9 měsíců na plnou adaptaci a to mě uklidňovalo. To jsem ještě netušil, jak rychle to uběhne ;-)


Začátky byly náročné

Následující 3 měsíce byly náročné nejen pro mě, ale především pro Moniku. Oba pracujeme z domova v naší domácí pracovně. Ta je vzdálená od WC asi jen 5 metrů. Moničiny nevolnosti, které se po dobu 8 týdnů vyskytovaly 5-7 denně, jsem začal po 2 týdnech úplně ignorovat. Dokonce už jsem neměl ani sílu ji litovat. I když to zní asi divně, stalo se to naší denní rutinou. Dokonce jsem se několikrát omlouval zákazníkům, se kterými jsem vedl Skype hovor, za ty podivné zvuky na pozadí. Byly to naštěstí zákazníci - rodiče s dostatečným pochopením pro věc :) Naštěstí to trvalo pouze do jednoho rána, kdy nevolnost z nenadání zmizela.

V průběhu těchto několika měsíců měla Monika také silný pocit, že bych se měl jako budoucí otec více angažovat a radovat. Bohužel jsem neměl zájem chodit po obchodech a vybírat kočárek ani výbavičku. Stačil mi seznam věcí pro novorozeně stažený z internetu a popadalo mě horko. Měl totiž 2 celé stránky A4 odrážek. Až po prostudování několika webových stránek pro budoucí matky jsem se dozvěděl, že se této fázi říká "zahnízďování". Naše domácnost se začala plnit různými pomůckami, jejichž význam mi v té době zůstával zcela neznámý. Současně jsem našel výsledky jednoho výzkumu, jenž vysvětloval, že láskyplně angažovaných otců čekatelů plně naplňujících očekávání jejich žen jsou pouze 2%. Zbylých 98% mužů si až do narození dítěte žije svým vlastním životem. Ač si jdu v mnoha směrech svou vlastní cestou a úspěšně ignoruji většinu, v tomto směru jsem se od většiny nijak neodlišoval. ;-)



Kde a jak rodit?

Druhý trimestr a půlka třetího byly úžasné. Žádná nevolnost a břicho ještě nepřekáželo. Moc jsme si to užívali. Také to bylo období, kdy jsme začali řešit, jak a kde chceme rodit. I přes můj nezájem v oblasti materiálního zahnízďování jsem cítil, že v této věci se bude plně angažovat. Už od začátku jsme věděli, že chceme přirozený porod a jen v tom naprosto nejakutnějším případě jsme ochotni rodit v místní porodnice, která jen minimálně dbá na zájem rodiček a jde zcela do protikladu s téměř 20 let starým doporučením Světové zdravotnické organizace (WHO). Pro neznalé také uvádím srovnání klasického nemocničního porodu a přirozeného porodu zde. Jen pro zajímavost vybírám nejčastější prohřešky běžných nemocnic v ČR:
  • Ignorace nebo obtěžující pocit ze strany personálu nemocnice vůči partnerovi/manželovi rodičky 
  • Některé nemocnice neumožňují podávání tekutin rodičce během porodu 
  • Neochota respektovat přání ženy kde a v jaké poloze porodit 
  • Neochota nezasahovat do porodu bez komplikací. V případě delšího porodu je vyvíjen tlak na rodičku, aby podlehla urychlovacím metodám 
  • Ignorování práva ženy na soukromí 
  • Nezájem personálu o rodičku v okamžiku jednoho z nejdůležitějších životních prožitků, místo toho často jen příkazy a neempatické chování 
  • Neochota používat pokud možno neinvazívní nefarmakologické prostředky na tlumení bolestí, např. masáž a relaxační techniky 
  • Nucení k porodu na zádech namísto poskytnout ženě možnost zaujmout jakoukoli pozici během I. doby porodní. Doporučit jí, aby neležela na zádech 
  • Odnášení dítěte k úkonům, které by snesly odkladu, místo aby se umožnil dítěti a matce bezprostředně po narzoení fyzický kontakt tělo na tělo 
  • Nežádoucí je rutinní aplikace klystýru, který je ale často nucen 

Pokud jsme chtěli přirozený porod, měli jsme v podstatě 3 možnosti. Porod doma, porod ve fakultní nemocnici v Ostravě (40 km daleko po dálnici) nebo porod v porodnici v Krnově (70 km daleko po špatné cestě). Ostatní nemocnice na severní Moravě přirozený porod příliš nepodporují. Domácí porod jsme z několika praktických důvodů napoprvé odmítli. Proto jsme se jeli podívat do porodnice v Krnově. Musím říct, že i přes můj počáteční odpor k porodnicím všeho druhu, jsem byl z Krnovské porodnice nadšený. Vrchní sestra, která nás prováděla byla skutečně úžasná. Fakultní nemocnici jsme si nechali až jako zálohu, kdyby nevyšlo počasí. Měli jsme pouze emailem od primáře potvrzený porodní plán, který je pro porodní personál, až na akutní případy, plně závazný. V tomto období jsme si také vybrali dulu Janu Čurdovou, která nám byla při porodu velkou oporou. Jano, ještě jednou děkujeme za tvou péči!


Transformace v otce se blíží

I když jsem se na dítě po celou dobu velice těšil a břicho se začalo v posledních 3 měsících rapidně zvětšovat, stále jsem to vnímal, že jsme s Monikou jen sami dva. Monika mě často vybízela, ať něco řeknu miminku na bříško, že mě miminko slyší. I přesto, že jsem to věděl a měl vše pečlivě nastudováno, cosi mi stále bránilo. Teprve po přečtení knihy Kontaktní rodičovství, speciálně kapitoly kontaktní otcovství (jen asi 20 stránek) mi to nějak všechno došlo. Ne, že bych začal rázem patřit od 2% menšiny otců pečovatelů, ale už jsem dokázal na břicho s miminkem promluvit nebo mu zazpívat. Mimo to jsem také musel změnil některé své dosavadní návyky. Monika se stávala čím dále více neobratnou, až jsem ji začal nazouvat/zavazovat a vyzouvat boty. Než vyšla do třetího patra, řádně se zadýchávala. Musel jsem i při našich procházkách významně zvolnit krok. Také jsem byl povýše na hlavního uklízeče domácnosti. Poslední měsíc před porodem jsme to už chtěli mít za sebou.

Rád bych ještě zmínil jednu zásadní věc a to, že Monika se na porod těšila jako na nejkrásnější okamžik života a pravidelně si jej vizualizovala. Byla přesvědčená, že vše proběhne hladce a rychle (chtěla porod do 4 hodin od začátku kontrakcí). Bolest ani jakékoliv komplikace si vůbec nepřipouštěla. Jedinou fyzickou přípravou pro usnadnění porodu byla pravidelná masáž hráze, aby nedošlo k její natržení. S tím jsme začali cca 6 týdnů před porodem. Žádné další cvičení ani přípravu na porod jsme neabsolvovali. Myslím si, že právě její psychické nastavení a vizualizace porodu byly naprosto zásadní, aby vše dopadlo co nejlépe. Když se člověk dívá kolem sebe, jak se budoucí rodičky strachují a raději jdou na císaře, není se ani čemu divit, že pak mají porody podle svých představ - tedy komplikované, bolestné a traumatizující :(

O to, co pro mě znamenal porod a jak mě narození Ely změnilo, se podělím v další části.


Druhý díl: http://www.9pramenu.cz/2013/05/osobni-zpoved-jak-jsem-se-transformoval.html
Třetí díl: http://www.9pramenu.cz/2013/11/osobni-zpoved-jak-jsem-se-transformoval.html


Napsal: Michal Martoch

2 komentáře:

  1. Už se těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkně a otevřeně naspáno, díky za tyto články od tatínků. Naprosto s vámi sdílím názor na umělé oplodnění a nedivím se, že jste do toho nešli. Máme s manželem jedno dítě, za 14 dní čekáme druhéa moc se těšíme, tento příběh mě v tom jedině podporuje. Naštěstí mám doma taky mažela a otce pečovatele v jednom, také jdeme rodit do krnova a také s Janou Čurdovou. Jsme ráda, že se rodiče čímdál více zajímají o prodo a věci s ním související.

    OdpovědětVymazat