12. 11. 2013

Osobní zpověď - jak jsem se transformoval v otce - III. část

V pondělí 11.2.2013 v 10:42 se nám narodila dcera Ela Martochová. Tohle oznámení se dříve či později dozvěděli všichni naši blízcí, kamarádi a známi. Jen málokdo se již ale dozvěděl celý příběh. Úvodní část příběhu, co porodu předcházelo, jsem sepsal v I. článku. Ve II. článku jsem sdílel své zážitky z porodu. V tomto III. článku se s vámi chci podělit o mé prožitky po porodu.



S třetím pokračováním jsem si dal docela načas. Posledních několik měsíců jsem se věnoval naplno stavbě domu a na psaní nezbývalo moc času. Hodlám si to ovšem nyní vynahradit.


První minuty po narození

Poslední článek jsem ukončil v okamžiku, kdy se Monika zapřela nohou do mého ramene div mě neporadila na zem a na svět vyskočilo miminko. Během sekundy jsem se stal otcem. Musím říct, že první minuty po porodu byly pro mě jako v jednom snu. Jakmile miminko poprvé zabroukalo (ani neplakala), nahrnuly se mi do očí slzy štěstí - až jsem z toho vzlykal. :) Porodní asistentka miminko ihned položila Monice na břicho, aby se mohlo co nejpřirozeněji adaptovat na tento svět. Já jen koukal, celý se chtěl a cítil se absolutně šťastný.

Když mě během chvíle pobídli, ať se podívám, jestli to je chlapeček nebo holčička (neznali jsme pohlaví dopředu), tak jsem vůbec nevěděl, co dělat. Museli mi poradit, ať miminku zvednu nožičku. I přesto, že jsem nakoukl, tak jsem to stejně nepoznal. Prostě jsem odpověděl: "Já nevím... " Fakt jsem to v té chvíli nepoznal, jak jsem byl mimo :) Monika mi později řekla, že ji to nejdříve vylekalo - nabyla dojmu, že něco není v pořádku. Samozřejmě se to ihned vysvětlilo a porodní asistentka uvedla vše na pravou míru - narodila se nám zdravá holčička - ELA.

Následující minuty jsme si s Monikou naprosto užívali. I když byla Monika úplně vyčerpaná, tak zářila štěstím, které sálalo do všech koutů. Ela vypadala u maminky spokojeně a já byl šťastný s nimi. Zpětně hodnotím výborně, že jsme měli kvalitně připravený porodní plán, kde bylo stanoveno, že:

  • nechceme miminko vůbec odnášet, ale pouze lehce utřít na břiše matky 
  • chceme nechat dotepat pupečník a teprve pak jej přestřihnout 
  • chceme co nejdelší bonding nejdříve na sále a pak na pokoji 
  • vážení a měření miminka proběhne až večer nebo druhý den 
  • nechceme miminko koupat, uděláme to sami doma 


První stres

Díky tomu jsme si mohli chvíle po porodu vychutnat s klidem bez zbytečného stresu. Vlastně jeden stres mě ještě čekal. Po chvíli, ani nevím jestli to byly minuty nebo desítky minut, mi porodní asistentka řekla, že mám přestřihnout dotepaný pupečník. Na obou stranách byl zasvorkovaný a čekal, až udělám nůžkami "šmik". Na ten pocit vnitřního vzepření nezapomenu do konce života! Jednalo se o naprosto banální věc, ale v tu chvíli jsem vnímal jako bych stříhal přímo do naší dcerky. První střižení bylo jen částečné, tak jsem je musel opakovat ještě jednou. Uf, musím říct, že příště už nechci. Buď ať odpadne sám nebo ať to za mě udělá někdo jiný. I když jsem byl odchovaný vesnicí a mám na svědomí řadu zvířat, tak tohle bylo pro mě skutečně silné kafe.



Bonding

Samotný bonding - tedy Ela ležící na břiše a prsou Moniky, byl nádherný zážitek. Ela byla přikrytá červeným ručníkem, aby ji při příchodu na svět zůstal pocit z dělohy, která je uvnitř přirozeně červená. Během 20 minut se Ela doplazila k bradavce. Z ní již teklo mlezivo a poprvé se přisála. Byli jsme štěstím celí bez sebe. Oxytocyn nás zaplatil oba dva. Asi hodinu jsme byli na sále. Pak Moniku s Elou převezli na pokoj, kde jsme v bondingu pokračovali až do večerních hodin. Při převozu Monika nemusela Elu nikde odkládat. Jen si přelezla na lehátko a na pokoji zase na postel. Vůbec se mi od nich nechtělo odcházet a jen jsem se díval. Ty hodiny utekly neskutečně rychle. Ela byla klidná a spokojená.

Až někdy odpoledne jsme rozeslali smskou zprávu naší rodině, přátelům a známým. Když jsem pak Monice četl smsky s blahopřáními, tak jsem je nebyl schopen ani dočíst - vždy mě zalily emoce a spustily se slzy štěstí. Tohle byly jednoznačně mé nejemotivnější momenty v životě. Bylo to úžasné! Nikdy dříve jsem něco podobného nezažil. Samozřejmě mě občas dojímájí romantické filmy nebo nějaká mimořádné události. Ovšem vždy to byly jen krátké chvilky netrvající déle než několik minut. Po porodu to trvalo celé dva dny, kdy jsem byl úplně naměkko. A teď když píšu tento článek, tak to zažívám znovu, až mi tečou slzy po bradě. :)

Celý den porodu utekl jako voda. Až někdy kolem 19 hodiny přišli z dětského oddělení, abych šel Elu konečně vážit a měřit. V podstatě jsem ji nemusel vůbec dát z rukou. Sestry mě instruovaly. Byl jsem však značně neohrabaný a celý jsem se u toho klepal. Přece jenom jsem poprvé rozbaloval a zabaloval miminko, které působilo tak křehce, až jsem měl obavy, aby se nevhodnou manipulací "nerozbilo". Samozřejmě se ji to nelíbilo, což dala pěkně hlasitě najevo. Porodní váha byla 3,8kg a měřila 51cm.






První noc a první šoky čerstvých rodičů

První noc měla proběhnout podle našeho "plánu" bez problémů. Alespoň jsme si to říkali. Vedle postele byla připravená postýlka, kde jsme měli nechat Elu spinkat. Ve skutečnosti to ale proběhlo dost jinak. Sestra totiž u postýlky při běžné kontrole zapnula detektor dechu, aniž by nám o tom řekla. Když jsme z postýlky Elu zvedli, tak postýlka začala houkat jako nejhlasitější siréna. Bylo to pro nás obrovský šok a zmatek. Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat, ani kde to vypnout. Jen tak jsme tam poskakovali, až přiběhla sestra a udělala to za nás.

Druhý šok přišel vzápětí, když jsme Elu položili do postýlky ke spánku, poté co usnula v naší náruči. Za chvíli se totiž probudila a začala plakat. 
Vlastně neplakala, řvala jak tygr a postupně se její siréna zesilovala. Takto jsme to alespoň vnímali. Snažili jsme se ji všelijak zabavit, uspat ji, ale nic nepomáhalo. Byli jsme z toho už zoufalí. Nakonec si ji po 2 hodinách Monika vzala k sobě do postele. Ještě, že tam byl kojící polštář, který posloužil jako zábrana, aby Ela nespadla na zem. Po této úpravě už noc proběhla bez větších problémů. Monika si vyzkoušela své první celonoční kojení a já se mohl v klidu vyspat. :) Původně jsme chtěli na pokoji spojené postele, ať může Ela hned od první noci spát mezi námi. Bohužel takto vybavené pokoje byly v té době obsazené, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Teď už se tomu jen smějeme, ale když jsme byli v tom, tak nás skutečně provázelo čiré zoufalství čerstvých rodičů, kteří vůbec netuší co dělat.


Domů...

Druhý den po porodu již probíhal bez větších problémů, tedy až na drobný incident s předjednanou dětskou doktorkou. Při zjištění, že jedeme 24 hodin po porodu domů byla paní doktorka silně proti a všemožně nám to rozmlouvala. Když nás pak začala přesvědčovat nelogickými argumenty pramenící z jejich vnitřních strachů, tak jsme se s ní raději v dobrém rozloučili a na doporučení známé jsme oslovili flexibilnější lékařku. Ta Elu ihned přijala bez většího vysvětlování do své péče a a několik dní nás chodila navštěvovat domů.

Od rána druhého dne jsme se připravovali na odpolední cestu domů. Ještě před porodem jsme věděli, že nechceme v porodnici zůstat ani o chvilku déle, než to bude nezbytně nutné. Sice nás vrchní sestra přemlouvala ať neblázníme, že i nadále hlásí husté sněžení. Tím měla naše porodní sněhová kalamita pokračovat i následující dny. Nás už to ale nemohlo nijak odradit. Při představě, že bychom měli být v porodnici i týden, než přestane sněžit, jsme se necítili vůbec dobře. Proto jsem ráno zašel na místní matriku vyřídit rodný list Ely, podepsali jsme několik negativních reversů, že jsme při smyslech a bereme potenciální rizika na sebe. A po obědě jsme vyrazili domů vstříc našemu novému životu plnohodnotné rodiny, na kterou jsme čekali více než 7 let.



Co jsem zažil během prvních týdnů a měsíců života naší dcery Ely a jak mě to změnilo, vám popíšu zase někdy příště.


Zaměřeno na muže

Nyní bych doplnil několik pragmatických poznámek pro muže, jak jsem vnímal ostatní fyziologické okolnosti po porodu (citlivé ženy raději tuto část přeskočí). Také upozorňuji všechny "štouraly", že to jsou mé osobní zaujaté postřehy a pravděpodobně to bude u každé ženy naprosto odlišné:
  • Placenta, která vyšla za několik desítek minut ven byla na můj vkus obrovská. Musela vážit tak 1-2 kilogramy. Osobně jsem si myslel, že to je jen blána, ve které dítě plave. Byla to ale spíše taková hrouda sražené krve v bláně tloušťky přibližně 5 cm. 
  • Placenta je považovaná našimi zákony za nebezpečný odpad. , Žádná nemocnice vám ji nevydá, ať děláte cokoliv :( Dokonce jsou prý za to obrovské pokuty - nezkoumal jsem a nemám ověřeno. Nám se podařilo získat alespoň malý kousek pupečníku (nyní čeká v mrazničce), abychom jej s Elou zasadili pod její strom jako symbol Nového života. 
  • Monika byla po porodu úplně vyčerpaná. Zkoušela se zvednout, ale podlamovaly se jí nohy. Několik hodin jen ležela, aby nabrala sílu. Protože krvácela o malinko více, než je průměr, tak si po důkladné konzultaci nechala píchnout injekci na sražení krve (doktoři se dušovali, že se to do mléka nedostane). Před porodem jsme zvažovali ambulantní porod (odrodit a za několik hodin jet domů). Později jsme se však domluvili, že jednu noc v porodnici zůstaneme. Pokud se člověk rozhodne rodit v porodnici, tak to považuji za správné rozhodnutí. 
  • Po porodu se nás doktorka zeptala, jestli chce Monika zašít natržení (bylo to na 2 stehy). Monika nevěděla, tak jsem se zeptal na důvody, jaké by to mohlo mít negativní důsledky, když by ji nezašili. Doktorka nám řekla, že rozhodně zašít. Prý by to mohlo mít i negativní vliv na náš sexuální život :). To nás přesvědčilo nechat natržení zašít. Zpětně to Monika hodnotí jako chybu a příště by to nechala raději srůst přirozeně. 


Napsal: Michal Martoch

3 komentáře:

  1. nádhera, děkuji moc za sdílení tvého přerodu v otce:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné. Jednoduše. Myslím si, že je úžasné, nejen pro budoucí otce, ale třeba i pro budoucí maminky, přečíst si váš článek. Je velice inspirativní a úplně jsem se vžila do vaší situace (úplně, jak jen to bylo možné :)) Děkuji! Mějte se všichni spolu krásně! :)

    OdpovědětVymazat