11. 2. 2014

První rok s Elou

Dnes, 11.2.2014 v 10:42 to je přesně 1 rok, co jsem se podruhé zamiloval. Přesně před rokem jsem totiž poprvé spatřil naši dceru Elu. Za tu dobu uběhlo již 365 dnů, kdy jsem se mohl radovat z její existence. Prožil jsem 8 760 hodin naplněného otcovství,  525 600 minut úžasných zážitků a 31 536 000 okamžiků, které mě navždy změnily. Co to pro mě ve skutečnosti znamenalo stát se otcem, se pokusím shrnout v tomto článku.



Jeden rok našeho společného života s Elou nám přinesl tolik více či méně zajímavých okamžiků, že pokud bych je chtěl popsat opravdu pečlivě, musel bych napsat knihu. :) Proto jsem se rozhodl zaměřit pouze na ty NEJ. Při vzpomínce na ně se mi totiž vracejí emoce, s nimiž byly spojené. Nejdříve se zaměřím na momenty, které bych bez váhání z prvního roku Ely vymazal. Pak se podíváme na ty nejkrásnější okamžiky, jenž bych si nejraději uschoval v instantní podobě, abych si je mohl kdykoliv zopakovat.


Nejméně oblíbené zážitky prvního roku:
  • Jednorázové
    • Odběr krve z patičky - lékaři doporučují udělat po 3 dnech od narození dítěte odběr z patičky. Tato krev se testuje na vzácné genetické nemoci. Po jejich identifikaci se ovšem tyto nemoci až na výjimky stejně nedají léčit. Rodiče pouze dozví, že je dítě má. Pravděpodobnost, že dítě má některou z těchto vzácných nemocí je přibližně 1:2000. Vzhledem k tomu, že jsme jeli po porodu domů za 24 hodin, měli jsme se o tento odběr postarat sami. Nejdříve se o odběr pokusila naše dětská lékařka - ta to ovšem nedala. I když dává injekce denně, byla asi málo tvrdá, aby to zvládla. Snažila se píchat jako do prstu při odběru krve. 4 kroužky o velikosti koruny se ovšem krví nasáknout nepodařilo ani z desetiny. Proto jsme se s velkou nechutí vydali do nemocnice na dětské oddělení. Na to, co zde následovalo, ovšem nikdy nezapomenu. Zdravotní sestra vzala Elinčinu nožku a začala do ní píchat, co to šlo. K tomu ji navíc brutálně mačkala, aby krev z nožky tekla. Během těch 5-10 minut (čas jsem neměřil, ale přišlo mi to nekonečné) ji píchla do patičky minimálně deset krát a ještě se v tom zavrtala. Krev totiž moc netekla. Ela samozřejmě řvala, jako lvíče, ale nic ji to nebylo platné. Po této zkušenosti jsme si s Monikou slíbili, že naše další děti tento traumatizující již zážitek nepodstoupí. 
    • Kousnutí od psa - V 6. měsíci kousl Elu do obličeje pes rodičů. Záviděl Elince jídlo, které dostávala od své tety a vyjel po ni. Naštěstí to byl pouze jeden steh pod okem. Když pominu, že to byl skutečně první opravdový pláč a první jizva, tak největší martyrium přišlo poté, když lékařka zjistila, že není naočkovaná proti tetanu (očkování jsme po zralé úvaze odložili do věku nejméně dvou let). Řada informací podávána lékařkami v nemocnici po zásahu byla doslova lživá (raději zde nebudu rozebírat). Výskyt tetanu je přitom natolik nízký, že jej většina lékařů v životě neviděla. Není to však zásluhou očkování, ale zcela jiných okolností, jak trefně popisuje MUDr. Vavrečka. Nakonec nás vyšetřovala policie za zanedbání péče a pak sociálka. Naštěstí, jsme díky nastudované argumentaci obstáli.
    • Čtyřicítky horečky - v 8. měsíci dostala Ela první vysoké horečky - byla to šestá nemoc. Do té doby byla zdravá jako rybička. Užili jsme si plné dvě noci pláče a teploty a prožili jsme další obavy nezkušených rodičů, které nás jak doufám posílily do budoucna.
  • Opakované
    • Zapínání do autosedačky - marně Elince vysvětlujeme, že to je pro její bezpečnost. Prostě se ji to nelíbí.
    • Pády dozadu na hlavu - Naší snahou bylo oddálit chození co nejvíce. Ela začala lézt již v 6. měsíci. Během měsíce se také začala stavět a chtěla chodit. Po konzultaci se specialistkou na psychomotorický vývoj dětí jsme ji začali vracet zpět na zem. Takto se nám samostatné chození podařilo posunout až na 10. měsíc. To už měla Ela výrazně lepší stabilitu. Přesto první 2 týdny po zvednutí padala, a to přímo dozadu na hlavu, Bylo to minimálně 1x denně. Ať jsme se ji snažili hlídat sebevíce, stejně se někde ťukla. Naštěstí se postupem času otrkala natolik, že už pak ani nebrečela a brala to jakou součást svého osobního rozvoje ;-)
    • Oblékání a přebalování (v nejmenším věku) - uf oblékat nebo přebalovat Elu byla někdy muka. Když byla ještě malinká a nepohyblivá, tak jsem to i přes její občasný křik zvládal dobře. Nejhorší časy přišly až později, když už lezla nebo chodila. To se rychle naučila z našeho oblékacího úchopu šikovně vyklouznout.
    • Trhání květin a vysypávání hlíny - naši známí a přátele nám nejednou řekli, že v naší domácnosti až na hračky nejde vůbec poznat, že máme malé dítě. Nemáme žádné ohrádky, postýlky ani zábrany. Květiny a další předměty leží na stejných místech, jako před narozením Ely. O to horší byly moje první zážitky, když Ela začala škubat mé oblíbené květiny. Naštěstí to trvalo jen krátce. Nakonec jsme vybrali jednu obětní kapradinu. Tu si příležitostně škube podle potřeby a ostatní květiny mají od Ely klid pro svůj růst. Kapradina je zatím natolik "chytrá", že roste rychleji, než ji Ela stačí trhat. No uvidíme, jestli přežije Elino dětství :)
    • Slabost pro počítače, tablety a smartphone - Ela už v půl roce pochopila, čím se živí její rodiče. Počítače, tablety a chytré telefony u nás v domácnosti leží na různých místech. Čím více ji od toho držíme, tím více ji to přitahuje. Člověk se až diví, jaké funkce mají naše počítače pomocí různých klávesových zkratek. Přístup k dětským písničkám a říkadlům z YouTube jsme striktně omezili na 5-10 minut 5x týdně. Naštěstí nemáme televizi a tak může Ela sledovat jakékoliv pohyblivé obrázky maximálně 1 hodinu týdně (v součtu). O co větší bylo naše překvapení, když se v 11. měsících naučila ovládat YouTube tak, že si umí pouštět videa stále dokola. 
    • Hra na telefonování - pár měsíců po narození Ely jsme byli na návštěvě u přátel. Jejich dvouletá dcera chodila po domě, u ucha měla hračku ve tvaru mobilu a stále si do něj něco povídala. Jak jsme to viděli, řekli jsme si, že tohle tedy rozhodně nedovolíme. V deseti měsících to poprvé udělala i Ela. Vzala si nějakou věc, strčila ji k uchu a začala mumlat. Karma nás prostě dohnala a tak nám nezbývá, než ji držet co nejdále od telefonu dokud to jen půjde.
    • Prohlížení fotek s nejmenší Elou - první rok s Elou utekl jako voda. Když teď vidíme její fotky nebo videa po narození, nechápeme, jak byla maličká. Děti jsou asi největší připomínkou našeho skutečného věku. Oni rostou do dospělosti a my stárneme. :)

Nejkrásnější zážitky prvního roku:

  • Jednorázové
    • Porod - byl pro mě jeden z nejkrásnějších životních zážitků. Kompletně jsem jej popsal ve třech pokračováních zde, zde a zde.
    • Každé Poprvé - za první rok jsem zažil minimálně 100x Elino poprvé. Každý den jsme viděli nějaký nový pokrok - první kojení, první kakání, první přímý pohled, první dotek, první úsměv, první smích, první řehot, první zvednutí hlavičky, první přetočení, první událost do nočníčku, první dotek hračky, první chycení za prst, první brouknutí, první slabika, první slovo, první zoubek, první navlečení kostky na tyčku a mnoho dalších poprvé. S Monikou nás to naprosto fascinovalo a moc jsme si každé poprvé užili. Navíc díky tomu, že pracuji z domova jsme mohl být i u toho a neslyšel jsem to pouze od své ženy z doslechu! 
    • Objevování zoubků - ani v roce Ela stále nemá vlasy. Původní poporodní chmýří ji vypadalo a za ten rok ji narostlo nové. Našli jsme si však pěknou satisfakci a tím jsou první zoubky. Monika zatím našla 8 a já 2. :) Nikdy navíc nezapomenu, když Ela poprvé kousla tchána do prstu a ten reagoval svým typickým: "Ach, ty sviňo. To bolí." a vzápětí následovala omluva: "Elinko promiň, já to takhle nemyslel." Holka má holt silný zkus už od malička.
    • První životní lekce - v naší výchově dáváme Eli prostor pro vlastní objevování světa. S tím jsou spojené i první bolestivější zkušenosti, které však v důsledku vedou k hlubokému poznání a vlastní zodpovědnosti. V tom spočívají i vlastní životní lekce. Elu především hlídáme, aby si neublížila. Chyby ji však necháme dělat v libovolném množství. Ať se holka poučí. Takto jsme začali trénovat i první životní lekci. Ela měla stejně jako každé dítě tendence plazit se nebo lézt dopředu, ať to stojí, co to stojí. Bylo ji úplně jedno, že se blíží konec stolu, konec pohovky či postele nebo jakákoliv jiná díra. Proto jsme na doporučení začali trénovat asistované pády z postele. Jednoduše jsme ji nechali přepadnout přes okraj postele nebo pohovky. V ten okamžik jsme ji chytli za nohu nebo nad podlahou a nechali ji dopadnout tak, aby se mírně bouchla - prostě musela být v mírném šoku. Po 5 - 10 zkušenostech se Ela naučila, že konec je konec a tudy cesta nevede. Že prostě musí počkat, až někdo přijde a vezme ji dolů. O to rychleji se později naučila slézat sama dolů. Prevence je totiž nejlepší ochránce. A mám radost z toho, když vím, že je Ela zase o kus samostatnější.
    • Druhá životní lekce - doma topíme v krbu. Ten je přes zimu v provozu podle počasí 3-5 hodin denně. Zbytek času je studený. A právě krb je oblíbeným místem Elinčiných procházek po domě. Nejdříve jsme si mysleli, že budeme muset koupit ohrádku. Nakonec jsme se ale rozhodli jít jinou cestou. Elince jsme krb ukázali a to ve stavu studeném i horkém. Speciálně u horkého krbu jsme ji naučili slovo "pálí". Pochopila ho vskutku rychle. Když nyní vidí oheň v krbu nebo cítí horký sálající vzduch, tak jej obloukem obejde. Když je krb studený, tak si jej pořádně ručkama ohmatá. Podobnou zkušenost jsme udělali i se zápalkami. Nabídli jsme ji společně s pokynem "pálí", ať si sáhne na hořící zápalku. Samozřejmě ihned po zjištění, že to není nic příjemného, ucukla. Po druhém takovém testu už začala vnímat, co je oheň zač a raději se od něj drží dále.
    • Třetí životní lekce - jedna z prvních rostlin, na kterých si Ela testovala své zahradničení, byl náš kaktus. Brzy však poznala, že slovo "bolí" myslíme vážně. Nyní si občas už jen velice opatrně sáhne na bodliny. Ví moc dobře, jaké to je si napíchnout prstík. Podobnou zkušenost udělala Ela i s kousáním. Slova nekousej apod. na ni nijak nezabírala. Proto jsme ji po jejím rozdováděném kousání také několikrát kousli. A ejhle, ono to po několika lekcích zabralo. Nyní už nekouše, protože z vlastní zkušenosti ví, že kousání prostě bolí.
    • První slova  - Elina slovní zásoba se zvyšuje každý den. V jednom roce již umí - tata, mama, papa, baba, dede, haf, šiši (čiči), bu, bum, ham, mňam. Je nádherné slyšet, jak vám dcera říká tata a mama. ;-)
  • Opakované
    • Společné každodenní koupání a blbiny ve vodě - hned po prvním týdnu od porodu jsme s Elou začali denně chodit do vany. Je to takový náš každodenní půlhodinový rodinný rituál, který si nikdo z nás nenechá ujít. Od splývání na hladině a kopkání se Ela postupně vypracovala až k lovu kelímků, přelévání vody z kelímku do kelímku, jejich vyhazování z vany, apod. Jeden by nevěřil, co všechno se dá dělat s několika děrovanými kelímky. Podobně osud potkal i deset barevných gumových zvířátek. Denně tak trénujeme poznávání zvířat, jejich zvuky a nejrůznější blbiny, jaké jen připadají v úvahu.
    • Společné spaní v posteli - Nejdříve jsem se obával, abych Elu nezalehl. To trvalo asi týden po návratu z porodnice. Později jsem ji v noci otáčel, aby neměla slehlou hlavičku. Jakmile začala lézt, tak jsem ji v noci zakrýval, když se odkopala. A nakonec, jakmile začala chodit, byl jsem donucen uhýbat ji při jejím nočním cestování po posteli. Někdy jsme s Monikou spali na 50 cm a Ela měla i při svých 84 cm výšky zbývajících 150 cm postele pro sebe :) I přes tyto překážky patří společné rodinné spaní mezi naše nejkrásnější rodinné zážitky. Někdy se ráno probudím dříve. To pak pozoruji obě ženy svého života, jak jim to spolu sluší ;-)
    • Samostatné baštění vařeného jídla - v devíti měsících začala Ela jíst sama. Nejdříve to byly kukuřičné křupky, pak jablko nebo mandarinka. Po pár týdnech chtěla vyzkoušet i kašičky. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká: dítě zamazané od hlavy až k patě, kaše do půl stolu a v okruhu dvou metrů. Nyní Elince podobný zážitek dovolujeme pouze jedenkrát denně, zbytek zvládáme raději se lžičkou. Pravdou je, že se pomalu zlepšuje. Při některých jídlech ji však raději svlékáme jen do plenky. :)
    • Křupky - kukuřičné křupky jsou zážitek sám o osobě. V podstatě to bylo první kusové jídlo, které celé a s přehledem snědla. Křupky totiž mají tvrdou strukturu. Po ukousnutí se ovšem rychle rozpustí v ústech. Nehrozí tedy žádné zaskočení nedostatečně pokousané stravy. Od malých křupiček jsme postupně přešli na maxi křupky. Ela vždy drží v každé ruce jednu křupku jako by měla dva meče a trhá je na kusy jednu za druhou. :)
    • Smích, křik, výskání a mručení - začalo to zcela nevinně milým smíchem a postupně to rostlo v křik a výskání, které teď slýchávám mnohokrát za den. Každý takový zvuk mi dává obrovskou radost ze života. K tomu Ela navíc přidala speciální dovednost - když je čímkoliv zaujatá, začne mručet jako by se připravovala na zápas sumo bojovníků.
    • Ksichtíky a komunikace nosem - občas mám pocit, že Ela umí udělat tisíc a jeden ksichtík. Navíc v deseti měsících začala komunikovat nosem. Perfektně se naučila odhadnout, kdy se to hodí a jak nás to pobaví.
    • Testování nových hraček - Elince nekupujeme téměř žádné hračky. Za první rok bychom spočítali na prstech jedné ruky, kolik typických hraček jsme ji koupili. Ty tři krabice co má, dostala od jiných lidí jako dárky. Co si ovšem neodpustíme, jsou nejrůznější rozvojové pomůcky - od balónků, přes kousátko, kostky až po kartáček na zuby. Ela si totiž čistí zuby už od osmi měsíců a pokud si zuby čistíme my a ona nemůže, tak je z toho celá nesvá. Speciálně u sebe jsem si všiml ještě jedné nové úchylky. Když teď vidím jakékoliv dětské hry nebo různé pomůcky pro rozvoj, tak jsem tím naprosto pohlcený. Dokážu u toho vydržet hodiny.
    • Honba za kočkami - doma máme tři kočky a Ela je všechny miluje. Bohužel zatím kočky nemilují Elu. Přece jenom její jemná motorika není ještě natolik vyvinutá, aby to naši kocouři nevnímali jako útok na svůj kožich. :) Intenzita honby za kočkami se ještě zvýšila s tím, jak se Ela naučila chodit. Naštěstí se situace postupně začíná měnit a občas se již některý z kocourů rozhodne i pro honěnou.
    • Nadšení ze zvířat a rostlin - Ela miluje zvířata i rostliny. Jsme nadšení z toho, jak je Ela nadšená ze psů (i přes zkušenost s kousnutím), koček, koní, ovcí stejně jako ze stromů, květin a domácích rostlin. Několik měsíců po porodu kvetly v parku v Novém Jičíně rododendrony. Tehdy jsme s Elou obcházeli všechny květy a společně jsme čichali. Byla z toho úplně unesená a my také. :)
    • Houpání v závěsné plátěné kolébce - první samostatné usínání zažila Ela v závěsné kolébce. Vždy jsme ji po koupání v kolébce uhoupali až do hlubokého spánku. Zde pak spinkala do našeho odchodu do ložnice, kam jsme ji přenesli. Když se náhodou začala budit, jen jsme ji přihoupli. Postupně, jak rostla, se z kolébky stal také zdroj té nejlepší zábavy. Občas v kolébce stále spí. Nejčastěji ji tam ale jen tak zavážeme. Ela se zakousne do boku kolébky, ven ji trčí jen její horní zoubky a houpe se co to dá i bez naši pomoci.
    • Hudba a tanec - Ela zbožňuje jakýkoliv pohyb a zpěv. Stačí ji zapnout nějakou hudbu a už se začne kroutit. Podle jednoho YouTube videa se již naučila dokonce i amatérsky tančit. Nejdříve ji inspiroval poskakující pes a hroch, později tanec kozáků nebo ruské písně.
    • Schovávaná po koupání - naše oblíbená hra po koupání je polšťářová schovka. Z pokoje se pak ozývají zvuky nadšeného křiku. Někdy se místo schovky jen tak převalujeme ze strany na stranu, lítáme vzduchem a hopsáme. Prostě si užíváme poslední okamžiky dne před spánkem.
    • Pískání na koncovku nebo píšťalu, bubnování a hra na xylofon - První písknutí na píšťalu Ela zvládla v 6 měsících. Stačilo pár dní nácviku vždy po 5 minutách ukazovat, jak se fouká do píšťaly vzduch. Nyní již píská jako o život, tluče do bubínku i do xylofonu. Sic ještě nehraje žádnou melodii, to se ale časem jistě poddá. 

Ela a její první zapískání v 6. měsíci



Ela po 5 měsících cvičení maximálně několik minut denně :)




Ten, kdo dočetl až sem, si jistě všiml toho nejzásadnějšího v pozadí. Neexistuje nic na světě, za co bych tento první rok s mou rodinou Monikou a Elou vyměnil. I když jsem byl před narozením naší dcery smířený s tím, že vlastní děti mít nikdy nebudeme, tak mě Ela navždy změnila. Vůbec jsem neměl tušení, o co jsem mohl být v životě ochuzen. Teď už vím, že by to byla obrovská škoda. Tohle se prostě nedá jen tak napsat, to se musí skutečně zažít ;-)

A samotné psaní článku jsem si také moc užil. Je to super se jen tak ponořit do vzpomínek a prožít to celé znovu. Docela jsem nadšený myšlenkou, že si takhle sepíšu každý rok s Elou nebo s našimi dalšími budoucími dětmi. Sám jsem zvědavý, kolik let mi to vydrží. :)

Související články:
První díl seriálu o transformaci v otce
Druhý díl seriálu o transformaci v otce 
Třetí díl seriálu o transformaci v otce

Druhý rok s Elou

Napsal: Michal Martoch

2 komentáře:

  1. Michale, ten článek je nádherný. Je z něj cítit obrovská otcovská láska. Přeji vám všem další úžasné roky při objevování darů života.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné...a pravda je, že ač krásně napsáno, je to v podstatě nesdělitelná zkušenost. Musí se to zažít. Buďte všichni šťastní...

    OdpovědětVymazat