19. 2. 2015

Druhý rok s Elou

11.února 2015 v 10:42 měla naše dcera Ela dva roky. Chtěl bych si udržel tradici, kterou jsem začal po porodu Ely a opět bych rád shrnul naše nejsilnější zážitky za poslední rok. Jedním z důvodu, proč se tomu věnuji je pocit, že bych byl nadšený z možnosti přečíst si detailně o svých prvních letech života pohledem některého z mých rodičů. A tak věřím, že to jednou ocení i Ela. Podporuje mne v tom i Monika, která mě pravidelně vybízí, abych v psaní pokračoval. Ani mě nemusí moc přemlouvat :) Druhým důvodem je také zhodnocení našeho života za uplynulý rok. 






Když jsem si v rámci přípravy podkladů po roce opět přečetl články o porodu (díly 1, 2 a 3) a článek První rok s Elou uvědomil jsem si, že si z porodu po dvou letech vybavuji jen ty zásadní věci a mnoho detailů se mi z hlavy ztratilo. Podobné to bylo i u prvního roku s Elou. Při společném čtení s Monikou v den Eliných narozenin jsem byl doslova dojatý a šťastný, že jsem sepsání těchto životních zážitků věnoval čas. 

Druhý rok s Elou nám pochopitelně také přinesl řadu silných okamžiků. Některé zážitky trvaly jen krátce, jiné se budou vracet ještě roky. Postupně se ale mění jejich intenzita a proto vnímám, že má velký smysl zmiňovat některé zážitky každý rok, vždy však z jiného úhlu pohledu.


Oproti článku První rok s Elou jsem se rozhodl nedělit zážitky na krásné a nepříjemné. Všechny mají mnoho do sebe. S odstupem času je člověk hodnotí jinak a nevnímáme je striktně jako pozitivní či negativní. Navíc jsme si za minulý rok utvrdili, že Ela, stejně jako jiné děti, pro svůj rozvoj určité situace potřebuje. A i když je to v přímém přenosu nepříjemné, má to své důvody. 

Abych se vyhnul preferování určitých zážitků, zvolil jsem abecední pořadí :)



Delší cestování - Do doby, než Ela začala vnímat hudbu, tak s ní cestování bylo velice náročné. Pokud nespala, což netrvalo nikdy déle než hodinu, tak potřebovala trvalou pozornost Moniky nebo začala brzy brečet. Od chvíle, kdy se naučila první říkadla, básničky a písničky, tomu již tak není. Do auta jsme si vytvořili sadu MP3 alb, které Ela zná z našeho domácího každodenního zpívání nebo z kroužku Yamaha. Tímto ji zabavíme i na několikahodinové cestování. Jediné, na co jsme si museli zvyknout, že Komáři se ženili nebo Cib, cib, cibulenka uslyšíme za cestu třeba desetkrát :) Občas se mi dokonce stane, že sednu do auta bez Ely, její písničky se v přehrávači automaticky zapnou a mě teprve po deseti kilomentrech dojde, že si zpívám dětské písničky, aniž bych si to uvědomoval. :)


Elinka sama - Ela chce všechno dělat sama a my se ji to snažíme umožňovat v maximální možné míře. Vždy to okomentuje slovy: “Elinka sama.” a my už víme, co potřebuje. :) Řídíme se pravidlem: Čím méně berliček, tím lépe. Hranicí je samozřejmě možnost potenciálního zranění, zničení dané věci nebo jiné nepříjemné následky velkého rozsahu (např. velký úklid nebo malování). I díky tomu pozorujeme rostoucí samostatnost a zodpovědnost za dané činy. Například jsme Elu začali učit jíst samostatně již před dosažením prvního roku. Ze začátku to bylo  dost náročné. Odměnou je nám nyní skutečnost, že již delší dobu se nají plně bez naší asistence. Pouze korigujeme, aby se naučila jíst jídlo tak, jak je a nevybírala jen to, co ji chutná. Když nechce, tak nejí - hlady neumře. :) Má-li hlad, tak si řekne, nebo si vezme sama nějaké ovoce. Díky bydlení na vesnici v domě s obrovskou zahradou má Ela potřebnou volnost, o které bychom mohli ve městě jen snít. To se pak projevuje i na různých veřejných místech. Jednoduše se vydá např. v supermarketu nějakým směrem a vůbec ji netrápí, kde jsme. My ji pak jen z dálky pozorujeme, jak se postaví k situaci, kdy zjistí, že rodiče jsou pryč. Vidíme, že se tak Ela učí si nás hlídat, namísto, abychom hlídali my ji. Tento přístup se snažíme aplikovat i v jiných oblastech, jako je oblékání, úklid nebo hraní.






Febrilní křeče - všechny předchozí uvedené zážitky nás doprovázely, aniž by to v nás vytvářelo nějaké silné negativní emoce. První silně negativní zážitky nám přinesly febrilní křeče, které se poprvé objevily v jednom a půl roce. Setkání se silnými záškuby při vysoké horečce byly pro nás psychicky extrémně náročné, především pro Moniku, která to jako matka z pochopitelných důvodů prožívala velice emočně. Ela sebou v horečce při každém pokusu o usnutí začala škubat, z čehož se rozbrečela, a takto to pokračovalo mnoho hodin. Jediné, co v daný čas pomohlo, byly léky na snížení teploty a uvolnění svalů (diazepam), který jsme, ač velice neradi, museli použít. Naštěstí to mnohem hůře vypadá, než tomu ve skutečnosti je. Také jsme se již smířili s faktem, že nás to do šesti let Elina věku může kdykoliv potkat znovu (pak febrilní křeče vymizí). Teď už víme, jak jednat.

Příčinu vzniku vidíme v naší psychice, respektive jsme to vyčetli z psychosomatických knih. V době prvního projevu febrilních křečí jsme si procházeli náročným obdobím, kdy jsme připravovali jednu velkou rodinnou akci, nahromadilo se nám nečekaně hodně akutní práce a museli jsme zrušit dovolenou. K tomu Monika přestala kvůli silné a opakované angíně kojit. Nahromaděný stres pak pravděpodobně spustil po jedné vyhrocené situaci tuto formu odezvy nikoliv u nás, ale právě u Ely. I když se nám standardní doktoři s tímto podezřením vysmáli, tak neurolog s psychosomatickým vzděláním nám to potvrdil, jako nejpravděpodobnější příčinu. Jedna neuroložka dokonce označila Eliny projevy za epilepsii a chtěla nasadit trvalou medikaci. Naštěstí to poslední vyšetření (video EEG) vyloučilo a označilo to jen jako formu febrilních křečí.


Hudební nástroje - od půl roku jsme Ele začali nabízet k hraní různé hudební nástroje - koncovku, buben, hůlky, chrastítka, harmoniku, xylofon a další. A Ela to s radostí přijala. Je možné, že si tím kompenzujeme naši vlastní neznalost hry na nějaký hudební nástroj. V našich rodinách tomu nikdo neholdoval, a tak jsme se to neměli ani kde naučit a občas nám to přijde líto. Samozřejmě není nikdy pozdě a učíme se zároveň s Elou. Věříme, že hudebního ducha má v sobě každý, pokud mu jej v hodinách hudební výchovy nezničí, a proto si snad i Ela najde cestu ke své hudbě. 


Kniha Digiální demence - Ke konci druhého roku se nám do rukou dostala kniha Digitální demence od německého neurologa (v Německu bestseller, který byl ostře kritizován počítačovou lobby). Ta nás vedla k významnému přehodnocení sledování pohádek na počítači i přístupu k četnosti využívání technologií. Z původních patnácti minut sledování pohádek denně před spaním jsme udělali patnáct minut třikrát týdně v průběhu dne. Před spaním už žádné pohádky z tabletu nepouštíme a televizi nemáme. Místo toho pohádky raději čteme nebo vyprávíme. Chceme totiž Elu podporovat v jejím pozitivním rozvoji, nikoliv v mentálním úpadku.


Koupání, potápění a skákání v bazénu - Ela miluje, miluje a ještě jednou miluje vodu v jakékoliv podobě. Lidé často doslova zírají, jak je Ela ve vodě šťastná. Vůbec nezáleží na tom, jestli si právě lokla a zaskočilo ji, nebo jestli skáče desetkrát po sobě do vody (vyleze si po žebříku, skočí a takto stále dokola). Může to být i tím, že s ní strávíme každý den minimálně půl hodiny ve vaně různými hrami. Také s Elou chodíme jednou týdně do plaveckého Kenny klubu pro malé děti a několikrát za měsíc na bazén. Podobný přístup však mají i jiní rodiče z Kenny klubu, s nimiž se setkáváme. A přesto, že jejich děti mají vodu také velice rády, tak u nich až takové extrémní zaujetí nevidíme. Spíše vnímáme, že voda je Elinčin živel se vším všudy. Přes zimu jsme Ele při koupání připravili překvapení. Pravidelně jsme ji do vany nosili plný hrnec sněhu. Dělali jsme s ní bábovičky, balili zvířátka z farmy do sněhových koulí nebo sledovali, jak se sníh rozpouští ve vodě. Úžasná zábava pro celou rodinu.


Nejlepší zábava - jako každé dítě, i Ela si ráda hraje. V průběhu druhého roku života si Ela oblíbila celou řadu her. Ve vodě je to přelévání kelímků, hraní s pěnovými lepícími zvířátky, hra se zvířatky z farmy, potápění, plavání a stříkající voda. V domě je to houpání v zavěšeném vaku, hra na schovku nebo schovávání hrajícího zajíce, stavění domečku v různých podobách, uspávání žížalek a panenek, vaření v mini kuchyňce, různé drobné ruční montessori činnosti s kamínky, gumičkami, balónky atd. Ke konci druhého roku se doslova zamilovala do skládání puzzle. Ela také zbožňuje “hry na práci”, kdy nám může s čímkoliv pomáhat - od asistence při vaření, topení v krbu, zametání, vysávání nebo prostírání stolu. Snažíme se ji tyto práce co nejvíce zpřístupnit, aby k nim získávala již od malička pozitivní vztah. Venku pak Ela nejvíce miluje pískoviště s bábovičkami, houpačku, skákací hrad a chození po schodech.


Období vzdoru - během svého druhého roku si období vzdoru Ela zažila třikrát a jistě nás to ještě několikrát čeká :) První vzdor se objevil v jednom a půl roce a trval přibližně dva týdny. To se náhle ve vzteku začala válet po zemi, např. když se ji něco nepodařilo nebo jsme udělali nějaký pro ni neočekávaný pohyb. Po chvíli ji to přešlo a pokračovala dále ve své aktivitě. Třetí období vzdoru nás provázelo poslední měsíc. Začíná to být úzce spojeno s vymezováním hranic a pravidel chování naší rodiny. Jen Ele špatně přisuneme jídlo nebo ji nedovolíme rozházet kočkám granule po kuchyni, a už je to tady. Začne se hlasitě rozčilovat, házet jídlo z talíře ven nebo nás bouchat ručičkami. Oproti předchozím obdobím vzdoru, jež jsme vnímali spíše nevinně, vidíme nyní silnou snahu o prosazování vlastní osobnosti. Je to hodně náročné hlídat si, kde od Ely očekáváme respektování hranic (např. jídlo po zemi nikdy nerozhazujeme) a kde má dostat prostor pro vlastní vyjádření (např. na tuto jedinou zeď v domě můžeš kreslit, ale nikde jinde si čmárání fixem nepřejeme). Velice silné je to také v oblastech, kde by chtěla mít stejné možnosti jako dospělý, ale z určitých důvodů to není možné (např. kávová zrna jíst nemůžeš, ale tady máš něco podobného - kávové boby). Snažíme se jí také dávat zakusit následky jejich činů (např. ji motivujeme k utření naschvál rozlité vody či uklizení rozházených kočičích granulí).


Otevírání a zavírání dveří - dveře s klikou, dveře zásuvné a dokonce i hlavní dveře se naučila Ela otevírat ve dvaceti měsících. Takže jsme museli začít na noc zamykat s klíčem zevnitř ve dveřích, aby nám náhodou v noci neodešla neznámo kam. Při instalaci dveří jsme nechtěli žádné zámky s klíči, pouze s ručním zámkem z protistrany na šroubovák (tento druh zámku mimo záchodu a koupelny budeme také doplňovat v pracovně, kde je potřeba klid na práci). Mnohokrát jsme slyšeli o rodičích, kteří museli vyrazit dveře, protože se dítě zamklo a nebylo schopné otevřít. Už se nám to několikrát osvědčilo nejen u nás doma, ale třeba i v hotelovém pokoji. Ela si snadno otevře dveře kamkoliv potřebuje a umí si i zavřít, aby měla své soukromí. Poslední tři měsíce si navíc sama určuje míru soukromí, kdy se denně na pět až patnáct minut zavře do dětského pokoje a nechce tam vůbec nikoho pustit. K tomu se navíc naučila sunout židle po obýváku, kuchyni i pracovně. Snadno si vyleze kamkoliv potřebuje  - od kuchyňské linky až po pracovní stůl. Člověk by nevěřil, jak umí být dítě rychlé a jakého překvapení se po chvíli nepozornosti dočkáte :)


Písničky a básničky - Ela miluje zpěv, hudbu a tanec. Jakmile začala chodit, tak byl jejím nejoblíbenějším hitem Hroch a Pes nebo Či a či a čičiči. Později je nahradila Jacksonem a Walk Off the Earth (Somebody That I  Used to Know, Speeches, Red Hands, I Knew You Were Trouble). U všech zmíněných se uměla i pořádně zavlnit a zaskákat si. Z kreslených byly hitem Hoopla Kids (Five Little Monkeys Song, Baa Baa Black Sheep, Five Little Ducks a další) a různé české písně a zpívanky (Utíkej Káčo utíkej, My tři králové, O čem se zdá medvědům, Komáři se ženili a mnoho dalších). Do dvou let se naučila díky každodennímu opakování recitovat nebo zpívat minimálně třicet písniček a básniček (s žádnou nebo menší pomocí). Často si začne zpívat sama od sebe, jen tak pro radost. Od jednoho roku také chodí do Yamaha kroužku. Odtud má několik desítek dalších oblíbených písniček a básniček. Když bych si dříve pomyslel, že budu do úmoru recitovat: 
Mámo, táto, v komoře je myš,
pustíme tam kocoura,
on tu myšku vyšťourá,
Mámo, táto, už tam není nic.
tak bych měl dojem, že jsem se snad zbláznil. Přitom s Elou mě to nesmírně baví. Především je uchvatné vidět, jak se každým opakováním posouvá o viditelný kus dále... 


Plácání, kousání a strkání -  tři měsíce před druhými narozeninami si Ela začala dovolovat na mladší nebo slabší děti, které buď nezná, nebo je z nějakého důvodu nebere dlouhodobě za své kamarády. Začala je různě tahat, bouchat, kousat, strkat a podobně. Několikrát to děti i silně bolelo. Předtím si jich moc nevšímala, občas někomu vytrhla hračku, ale nebylo to nic zásadního. Stejně tak, když se ji něco nelíbilo u nás, začala nás plácat. Naštěstí od doby, co jsme ji začali dávat alternativu pro vybití energie jako ruku, polštář, hračku, atd., se to výrazně zlepšilo. Stále ji však raději u mladších dětí hlídáme, abychom se vyhnuli “vražedným” pohledům některých rodičů. Také jsme začali dbát, aby vnímala důsledky svých činů, když někomu ublíží. Je zajímavé sledovat, že již po pár týdnech si dokáže často sama smutně říct, že: “chlapeček/holčička pláče.” Přitom se u toho tváří, že ji to skutečně mrzí. Někdy se tomu naopak směje, a to pak sami tápeme, jak situaci uspokojivě vyřešit, abychom tomu pro příště zamezili. Ale učíme se.


Pobyt s dětmi a jinými lidmi - Elu nejvíce přitahují starší děti, ideálně o dva a více let. Se staršími může volně skotačit, aniž bychom ji museli jakkoliv hlídat, že jim nějak ublíží. Mladší nebo stejně staré děti, až na výjimky nebere vážně, a buď je ignoruje (ten lepší případ), nebo se s nimi dostává do konfliktu. Přímo miluje své dva bratrance Jakuba (6) a Ondru (10) a jakékoliv aktivity s nimi. Když jsou spolu, máme jako rodiče pocit volnosti. Občas o ní nevíme i několik hodin. Sama si už také umí dojít přes dvěstě metrů dlouhou (oplocenou) zahradu k prarodičům a bratrancům.  Mimo nás - rodiče, tráví Ela nejvíce času s dědečkem a babičkou. Je s nimi jeden až dva dny v týdnu, většinou společně s Monikou, která díky jejich pomoci může pracovat. I přes svůj důchodový věk jsou stále velice aktivní a dokážou ji zabavit na celý den procházkami se psem Emou, vyprávěním či čtením pohádek nebo různými hrami. Ela u nich také dvakrát spokojeně spala sama přes noc. Bohužel se to ale i dvakrát nepovedlo a museli jsme ji vyzvednout.


Projevy zájmu o druhé - Ela umí sama od sebe projevit silnou empatii a emoce. Když nějaké dítě pláče nebo ho něco bolí, tak k němu ihned se zájmem vykročí. Již ve svém věku má schopnost popsat emoce, které vidí. Pokud daného člověka zná, tak za ním někdy přijde a obejme ho. Také se umí omluvit, když někomu ublíží. I když jsme ji nikdy nenutili říkat promiň, tak je stejně umí používat, až nám to někdy vhání slzy do očí.


Rozhazování věcí a vylévání vody - rozházet, uklidit, vylít, utřít, rozházet, uklidit a tak stále dokola. Tohle byl pro mne ze začátku silný trénink trpělivosti. Obzvláště při práci z domova jsem občas vyšel z pracovny a nechápal jsem, co se dá za půl hodiny stihnout. Některé dny bývaly  naprosto klidné a pak přišel den, kdy desetkrát po sobě vysypala kočkám granule, oříšky ze stolu, rozlila vodu po podlaze apod. Naštěstí to vypadá ve dvou letech již natolik stabilizovaně, že lze nyní hovořit spíše o výjimce. Jako hlavní lék vidím, že se ji snažíme vysvětlovat, že tatínek ani maminka věci bezdůvodně nerozhazují a pokud ano, mají k tomu důvod a musí si po sobě uklidit. Jinými slovy se ji snažíme úměrně jejímu věku zahrnovat do úklidu, tedy když něco vysype/rozlije, tak si hlídáme, aby alespoň pár věcí uklidila zpět nebo část z toho utřela. Také jsme s Monikou oba nastaveni, že při průchodu domem odhozené věci průběžně vracíme na své místo. Ela se tak postupně sama naučila vracet řadu věcí na své místo a (většinou) nejsme zavaleni nepořádkem.


Rychlá vsuvka - právě jsme utírali Elinu hlavu a obličej kompletně dopatlanou od dětského krému. :) Tuba padla a bylo z toho deset minut utírání papírem. Rodič by se zaradoval, jak si dítě úžasně potichu hraje. Kde je moc ticho, tam se většinou připravuje velké finále. :) Tohle jsou zázračné chvíle, které až na výjimky s Monikou milujeme.


Slabost pro počítače, tablety a telefony -  jako každé dítě dnešní doby je i Ela nadšená z technologií. Její potřebu mít telefon jsme vyřešili vlastním starým telefonem, který jsme ji dali. Od té doby nám přestala brát naše smartphony i tablety. Místo toho si vzala svůj telefon, trošku jej pomačkala a odložila jej pryč. Po přečtení knihy Digitální demence jsme si začali všímat také přímé souvislosti mezi délkou sledování obrazovky a psychickou pohodou. Například sledování pohádek více než půl hodiny v kuse vede k roztěkanosti.


Spánek po celou noc - občas slýcháváme příběhy rodičů, kteří první dva roky dítěte moc nenaspali. Sám za sebe mohu říct, že náročných nocí bylo za dva roky maximálně deset, z toho takových, kdy bychom spali méně než dvě až tři hodiny maximálně pět. Monika to měla o trošku náročnější, především ze začátku, kdy kojila velice často. V podstatě to ale hodnotí pozitivně (až na pár nocí s febrilními křečemi) a po celé dva roky byla vyspaná bez toho, aniž by musela dospávat přes den. Jakmile se nám Elu podařilo uspat, tak spala až do rána. Vstávala pak nejdříve o půl osmé, často až kolem deváté hodiny. Jako hlavní důvod klidného spánku vnímáme to, že Ela spí v posteli mezi námi. Postýlku nikdy neměla. Nemuseli jsme ji tedy při každém problému nebo kojení vytahovat a jen výjimečně došlo k úplnému probuzení nás nebo Ely. Kdykoliv se tak mohla přitulit k Monice nebo ke mě, podle potřeby. Většinu času spává samozřejmě u Moniky. U mě spala jen když byla Monika nemocná. To jsme Ele vysvětlili, že maminka je nemocná a potřebuje klid, aby mohla odpočívat.


Stříhání nehtů - o co méně (zatím) Ele rostou vlasy, o to více ji rostou nehty. Mám pocit, že je má neustále dlouhé a škrábavé - vidím to hlavně po bazénu, když mám od Ely podrápané břicho, záda nebo nohy. Do určitého období jsme ji nehty stříhali v noci nebo po pár prstech, než ji to začalo s křikem vadit a museli jsme přestat. Byl to v podstatě nekonečný a únavný proces. Než jsme skončili s dvacátým prstem, tak jsme mohli znovu začít s prvním. Pak jsme vymysleli hru na  “drápy” a nehtíky. Naše tři kočky totiž mají pořádné drápy a Ela už moc dobře ví, jak bolí jejich škrábanec. Eli jsme vysvětlili, že když nás s dlouhými nehty drápe, tak má drápy jako kočky a proto je musíme stejně jako kočkám ostříhat, aby nás neškrábala. Když chceme Ele ostříhat nehty, nejdříve ostříháme drápy jedné kočce, pak přijde na řadu Ela (aby si to vyhýbavě nerozmyslela :) a nakonec zbývajícím dvěma kočkám. Občas si říkám, že naše kočky mají manikuru jako pracovnice nehtového studia. Hlavně, že to ale funguje.


Tahání a mazlení s kočkami + další zvířata - ze tří koček Elu nejvíce miluje Samuel. V noci si k ní někdy dokonce chodí lehnout a vrnět. Laura a Mikeš před ní zatím spíše utíkají. Není se čemu divit, když je několikrát za den prožene nebo potahá za ocas, či srst. Z Eliny strany to není až na výjimky úmysl a snaží se je hladit. Její jemná motorika však není pro kočky zatím ještě dostatečná. Vnímají to spíše negativně. Navíc se naučila zahnat je do ložnice či svého pokoje a tam si s nimi hraje po svém, což někdy skončí křikem kvůli škrábanci či kousnutí. Často se až divíme, jakou mají naše kočky výdrž, a co všechno si nechají líbit. Nejhorší šok měl před několika týdny Samuel, když mu Ela přivřela špičku ocasu mezi dveře. Dostával se z toho několik dnů. Je zajímavé sledovat, jak Elu v průběhu jejího druhého roku přijali za svou vůdkyni, přestali na ni prskat (Samuelovi trvalo několik měsíců, než se k Ele po narození přiblížil) a začali se bránit jen v případě nejvyšší nouze, která už bývá max. jednou týdně. Postupně se to ale zlepšuje a snad se brzy dočkáme stavu, kdy si kočky své chvíle s Elou začnou také užívat. Mimo kočky Ela nejvíce miluje psy a koně. Po jedné procházce s babičkou a dědou v šestnácti měsících, se staly koně Elininou vášní. Má několik kreslených knih o koních, které si se zájmem pravidelně prohlíží a vyžaduje jejich čtení. Miluje písně o koních jako Po nábřeží koník běží. Koně chce také pravidelně malovat nebo za nimi chodit na procházku.




Tatínku, maminko mám Tě ráda  - věta, kterou za poslední čas, kdy už Ela umí mluvit, slyšíme každý den. :)  A která se nedá v životě nahradit ničím jiným!  O to více si užíváme svobodnou práci z domova v rámci rodinného kruhu. Některé dny jsou sice náročnější, ale v nejhorším případě můžeme odejít do naší sdílené kanceláře nebo Elu svěřit na hlídání prarodičům. Vzhledem k tomu, že jsme díky podnikání odměňováni výhradně za výsledky, tak si umíme poměr mezi rodičovstvím a prací dávkovat podle svých aktuálních potřeb. Přál bych podobnou svobodu každému rodiči! Stejně tak bych přál každému dítěti, aby mohlo vyrůstat v blízkosti obou svých rodičů!


Tři pobyty v nemocnici - z důvodu febrilních křečí jsme se třikrát během čtyř měsíců ocitli v nemocnici, z toho jednou v Novém Jičíně (febrilní křeče a vysoká horečka) a dvakrát v Ostravské fakultní nemocnici (febrilní křeče a pak plánované vyšetření EEG). Mimo porodu v Krnovské porodnici, která se vymyká běžným standardům, jsme v nemocnici nebyli ani jeden více než dvacet let. O to více jsme byli šokovaní ze špatné kvality jídla i přístupu některých pracovníků nemocnice. V tomto mají české nemocnice obrovský prostor pro zlepšení. Naproti tomu čest všem úžasným lékařům a sestrám, kteří se k Ele chovali citlivě jako k nemocnému dítěti, jež má přirozeně velký strach z robotického chování některých ze zdravotního personálu. Takových lékařů, kteří to dělají i v dnešní pokřivené době srdcem, a zabývají se příčinami si nesmírně vážíme. Je pravděpodobné, že bez nich by Ela měla předepsanou diagnózu epilepsie s medikací a všemi omezeními. :(


Ukončení kojení - Monika původně chtěla Elu kojit minimálně do dvou let. V 1,5 roce Ely ale dostala Monika silnou anginu a byla nucena brát antibiotika. To bohužel vedlo k okamžitému rozhodnutí ukončit kojení. Monika i Ela tak rázem přišly o své intimní chvilky. Bylo krásné je pozorovat, jak si toto napojení užívaly. Trošku jsme měli strach, jak to dopadne. Příběhy rodičů, kteří několik nocí probděli, protože nosili uplakané dítě, nás obklopovaly ze všech stran. Při odpojování jsme Ele řekli, že maminka je moc nemocná a už nikdy nebude mlíčko. Ela z toho dostala hodinový záchvat pláče a vzteku. Pak se jako mávnutím proutku uklidnila a pláč ustal. Večer šla spát Ela i bez kojení a v poklidu spala celou noc. Přišlo nám to snadné. Po uplynutí asi deseti dnů od výlečení Moniky jsme však udělali chybu. Monika měla silný pocit ztráty a proto chtěla kojení obnovit. Za období bez kojení se ale pochopitelně mléko téměř ztratilo. Ela cítila jeho nedostatek, a proto chtěla pít téměř každou hodinu. Pro Moniku to rychle začalo být únavné a obtěžující. Asi po týdnu situace vyvrcholila konečným odstavením, které bylo nepříjemné jak pro Elu tak, i pro Moniku.


Usínání (až) o půlnoci - náš noční klid trvá obvykle od půlnoci do osmi ráno. A tomuto režimu se přizpůsobila také naše energická Ela. Dokonce již měla i období několika týdnů, kdy přes den nespala vůbec. To bylo jedno z mála období, kdy jsme ji do postele dostali už před dvacátou hodinou. Pokud však přes den v pozdním odpoledni usne, má dostatek energie k hraní a skotačení až do půlnoci. Když jsme zkoušeli uspat ji co nejdříve, tak jsme po hodině povídání pohádek a přesvědčování akorát tak usnuli sami. Občas také Ela uspala v devět večer Moniku a přišla za mnou zpět do obývacího pokoje. Vedle mně si ještě dvě hodiny sama hrála, pak zmizela, jen klaply dveře ložnice a Ela si šla sama lehnout za Monikou. Proto si na to nestěžujeme, můžeme si za to v podstatě sami. Nikdy jsme ji nezavírali do postýlky ani do pokoje, abychom ji přinutili jít spát proti její vůli (sami jsme to u svých rodičů nesnášeli, když nás v dětství k tomu nutili). Stejně tak nám nevyhovuje chodit spát v deset a vstávat ráno v šest. Proto jsme to vzdali a vyčkáváme, až se situace sama vyřeší. Poslední týden to vypadá dobře. Ela vůbec nespí přes den a večer chodí spát kolem osmé hodiny. Tak snad to vydrží již napořád. :) 


Večerníčky a pohádky v počítači - začalo to oblíbenou klasickou znělkou večerníčků. To jsme ji pustili z YouTube v tabletu pět krát po sobě znělku a šla spát. Vzápětí se přidaly příběhy Žížalek a vrány. Těch deset žížalích příběhů jsme během několika měsíců viděli mnohokrát. Později byly žížaláci vyměněni za Chaloupku na vršku. I přes rozpory v některých výchovných praktikách, jež Chaloupka na vršku zobrazuje, ji považujeme za jeden z nejlepších večerníčků, který byl kdy v Československu pro děti vytvořen. Chaloupka na vršku ukazuje cyklus života na vesnici našich předků a je protkána moudrostí, zapomenutými zvyky a básničkami/písničkami. Ela si zamilovala příběhy jako Brambory pečený, Nebojsa a dušičky, Narození barborky, Lodičky a další. V příběhu Jak to bylo na mikuláše také poprvé uviděla čerta. To nás přivedlo ke slovenské pohádce Lucifuk, který Chaloupku vzápětí vytlačil. Ela byla touto pohádkou nadšená. Příběh pubertálního čerta, který se v průběhu čtrnácti dílů transformuje v moudrého Lucifera ji silně zaujal. Až po pár týdnech jsme si uvědomili, že je určen spíše až pro starší děti. Její oblíbené pasáže o drakovi Elu totiž inspirovaly ke strašení ostatních dětí, což ji nyní složitě odnaučujeme a vysvětlujeme. Zkušenost je v tomto nepředatelná a naše další děti uvidí Lucifuka rozhodně až ve starším věku. Také nesmím zapomenout na vybrané části pohádky Divoký hřebec a speciálně scénu koně a malé indiánského holčičky. Tuhle scénu o jedné minutě viděla Ela minimálně stokrát a stále se při ní rozplývá. Ještě bych zmínil oblíbenou pohádku Krteček. Ele jsme v dobré vůli zapnuli jeden díl, v němž prodavač nabízí melouny. Krteček mu jeden ukradne a rozdělí jej mezi své kumpány (paralela s dnešní dobou). Následně prodavač honí krtečka s obrovským nožem. Ela při této scéně dostala záchvat pláče. Ještě dva měsíce po této minutové scéně si na pána s nožem vzpomínala. Krteček má proto vstup do našeho domova zakázaný.


Vyprávění a čtení pohádek a příběhů - Ela miluje knihy a vyprávění příběhů. Čteme jí denně minimálně hodinu. K tomu navíc Ele převyprávíme většinu toho, co jsme přečetli nebo co zažila za poslední den. Postupně jsme začali některé příběhy modifikovat a vyvíjet.  Na konci je nutné hlavně přidat: “Zazvonil zvonec…” a Ela doplní: “...pohádky je konec.”  Takto projdeme v rychlosti dvě až tři pohádky či příběhy, které si Ela řekne, abychom uspokojili její potřebu vyprávění. Pak se ztišíme a už jen čekáme až usne. Tahle strategie ovšem funguje jen když je skutečně unavená. V opačném případě opět vyskočí z postele a jde si hrát.  Člověk až žasne, jak se mu během půl roku zlepší vypravěčské schopnosti. Není se ani moc čemu divit, když jeden příběh odvyprávíte třeba padesátkrát. Ela již od druhého roku miluje knihy, samozřejmě zatím krátké a obrázkové s doplňkovými texty. Má jich asi čtyřicet a každou z nich si prohlédla mnohokrát. Ty extra oblíbené musíme číst každý den několikrát dokola. Jsou to příběhy jako Domek pro myšku, Čí jsou to stopy, Kniha o koních, Papuchalek, Jaro, Léto, Podzim, Zima a mnoho dalších. Často si knihu otevře ihned po probuzení. Přejdeme z ložnice do obyvacího pokoje a Ela si listuje v knížce a u toho si sama povídá. :)


Zídky, díry a jiná nebezpečná místa - na naši velké zahradě kolem domu máme několik méně bezpečných míst. Od metrových kamenných zídek, přes různé hromady stavebního materiálu, až po kořenovou čističku obloženou kamením. Proto se Elu od jejich prvních krůčků snažíme vést k vlastnímu pudu sebezáchovy. Nechceme-li mít Elu trvale na provázku, tak to ani jinak nejde. Samozřejmě vše v rámci mezí, aby případný úraz nepřesáhl pár škrábanců nebo natlučené koleno. Extrémně nebezpečné místa ohradíme a následně ji opakovaně vysvětlujeme, aby k nim nechodila, že jsou pro ni životu nebezpečné a jak by byla maminka s tatínkem smutní, když by si ublížila. Přiměřeně nebezpečná místa ji necháváme volně přístupná, aby sama zjistila, že když něco špatně odhadne, tak to zabolí. Až nás samotné překvapilo, jak nám v tomto Ela důvěřuje a chápe situaci. Například na tři metry hlubokou díru v zemi na sklep nás chodila upozorňovat několik měsíců. Došla několik metrů od díry a se zdviženým prstem pronesla slova: “Tam, tam, tam, ne, ne, ne!” Nyní, když má před sebou místo, které se ji zdá nebezpečné, tak si drží odstup a vůbec tam nejde nebo je extrémně opatrná a leze po čtyřech. 




První projevy talentu Ely v závěru druhého roku

Každé zdravé dítě má unikátní složení svých talentů. Jejich cíleným podporováním se talent může transformovat do kvalitních silných stránek. Čím dříve se začne talent podporovat a trénovat, tím šťastnější a úspěšnější život může člověk prožít (pozn. úspěchem nejsou myšleny peníze), aniž by musel v dospělosti procházet nějakou složitou osobní krizí. Tolik z výsledků mnohaletých výzkumů a studií v oblasti talentu a silných stránek společnosti Gallup. První projevy dominantních talentů lze u dětí pozorovat dokonce již v období kolem dvou až tří let. A je pak pouze na okolí dítěte, aby jej umělo v jeho rozvoji maximálně podpořit.

S ohledem na věk Ely jsme se rozhodli vybrat jen 5 oblastí, kde aktuálně vnímáme její nejsilnější talenty. Tím myslíme nejčastější projevy, které v jejím chování vnímáme. V žádném případě ji nechceme srovnávat s jinými dětmi. Ela je stejně jako každé jiné dítě jedinečný originál a takto k ni i přistupujeme. Její dominantní talenty mají pochopitelně pozitivní i negativní nádech. Ela je na začátku svého života a své schopnosti se musí nejdříve naučit dobře zvládat, aby ji nebrzdily nebo neškodily v jejím osobním i pracovním životě. Jsme zvědaví, jak se naše aktuální pohledy budou projevovat v dalších letech a jestli se naše současné pozorování upevní či vyvrátí.


Eliny talenty
  • Empatie - Ráda vyjadřuje co cítí, ať je to pozitivní nebo negativní. Když vidí, že někdo projevuje silné emoce, tak je se zaujetím pozoruje a popisuje. Když vidí, že někdo pláče nebo je smutný, příjde ho obejmout a slovem pohladit.
  • Energie a aktivita - Ve dvou letech spí jen jednou denně. Musí neustále něco dělat. Nevydrží ani na chvíli ležet nebo odpočívat. Při fyzických činnostech různého typu je extrémně aktivní. Miluje tančení, skákání do vody i na místě, lezení do výšky, zdolávání překážek apod.
  • Komunikativnost - Začala velice brzy mluvit. Ráda si povídá sama pro sebe a zpívá soukromně i na veřejnosti. Ráda si říká, co potřebuje nebo popisuje své pocity. 
  • Nezávislost - Vše by dělala nejraději sama. Nebojí se vyrazit do neznámého prostředí nebo mezi cizí lidi. Cíleně se zavírá do svého pokoje a nikoho tam nechce pustit.
  • Průbojnost - Snadno se prosazuje v kolektivu stejně starých nebo i o něco málo starších dětí. Umí si říct, co chce a také si to vzít. Dokáže se bránit.


Z původního článku o Druhém roce s Elou se nakonec stala náplň pro mnoha hodinové diskuse o životě Ely i fungování naší rodiny. Asi to je patrné i z délky textu, který významně překonal můj původní záměr. Psaní byla pro nás nejen zábava, ale především určité zastavení a zhodnocení uplynulého roku. Oproti předchozím článkům o porodu a prvním roce Ely, které byly výhradně mým počinem, do korektury i psaní tohoto textu zasáhla i Monika. Jsem si jistý, že Třetí a další roky s Elou již bude naše společná práce. A mám tušení, že se z toho časem stane každoroční rodinná událost. Těším se na to stejně jako se těším na každý den, hodinu nebo minutu s Elou a Monikou. Jsem šťastný s holkama, že jsme spolu a tvoříme si život, co nás baví. :)

Napsal: Michal Martoch za přispění ženy Moniky

Žádné komentáře:

Okomentovat