31. 5. 2016

Rodinná zpověď: Harmonické zrození Sofie Karolíny


Je to přesně 6 měsíců, co se nám v pondělí 30.11.2015 v 18:36 narodila dcera Sofie Karolína Martochová. S Monikou bychom rádi sdíleli její příběh zrození pohledem matky, otce a duly. Bez nadsázky to bylo jako z pohádky. Díky hluboké přípravě se Monika dokázala dokonale naladit na své tělo a tomu odpovídal i životní prožitek, který bude jistě vyprávět i svým vnukům a pravnukům. Jak to vnímali jednotliví účastníci porodu se dozvíte v následujícím článku.




Jak vnímala zrození Sofie Karolíny maminka Monika

Sofie, tento příběh o Tvém zrození je věnovaný Tobě! Přeji ti, aby tvůj život byl jako Tvůj porod a Tvé první minuty a hodiny na tomto světě.




Byl začátek listopadu a já si byla zcela jista, že porodím právě v tomto měsíci, i když termín porodu byl podle výpočtu 4. prosince. Nemohla jsem se soustředit již na nic jiného než na porod. Porod se tak stal hlavním tématem naší rodiny. :) Pro Michala to začalo být psychicky velice náročně. Nebyl schopný být neustále “připraven” a dělalo mu značné potíže sladit se s mými pocity “skoro rodící ženy”. Denně jsem se v podvečer na 1 - 2 hodiny zavírala do pokoje, kde jsem se mohla mentálně připravovat na můj druhý den D, kdy přivedu na svět naše druhé dítě. Četla jsem knihy o porodu, meditovala, dělala mentální cvičení s přípravou na porod, poslouchala hudbu, tančila, dívala se na filmy nebo chatovala s těhotnými kamarádkami ... byl to čas vyhrazený pouze pro mě. Michal se mezi tím staral o Elu.

Tři týdny před porodem jsem cítila, že jsem připravena rodit kdykoliv. Potvrdila mi to i má doktorka, což jsem také oznámila s velkým nadšením doma. Dobalila jsem si věci do porodnice, předala instrukce rodičům, kteří by měli přijet hlídat Elu jakmile to vypukne a připravila jsem na porod také dulu Janu. A tak uběhl týden a stále se nic nedělo. Celý následující týden jsem každý večer šla spát s pocitem, že už dnes to musí konečně přijít...a ráno jsem se opět probouzela s velkým břichem. Měla jsem jasnou představu, které datum bych chtěla rodit a které dny naopak nechci. Michal to asi po týdnu vzdal a přestal cokoliv očekávat. S Michalem jsme si navíc vyjasnili jeho roli u porodu. Vzhledem k tomu, že ho frustruje nicnedělání a potřebuje akci, tak jsme se společně domluvili, že si může vzít do porodnice počítač nebo knihu a bude k dispozici na vyzvání nebo skutečnou akci a koncovku. Nechtěli jsme si vzájemně vytvářet nenaplnitelná očekávání. Naším cílem bylo si porod užít.

A tak dny ubíhaly a blížil se konec měsíce. Cítila jsem, že to určitě bude listopad. Abych na to ale stále nemyslela, tak jsem ještě na poslední víkend v měsíci naplánovala několik návštěv. V neděli 29. listopadu večer po dvacáté hodině odešla poslední návštěva a já únavou šla spát. Ovšem už kolem půlnoci se probudím s pocitem, že mi asi odchází plodová voda. Volám na Michala, že je to asi tady a celá rozechvělá beru telefon a radím se s dulou Janou. Čekám zda se rozběhnou kontrakce. Protože se ale stále nic neděje, jdu spát abych načerpala síly. Usínám až kolem třetí hodiny ráno s pocitem, že nemůžu přece zaspat svůj porod. Ráno po probuzení ze mě stále něco odchází. Možná to je plodová voda nebo také jen hlenová zátka. Vlastně nevím. Pro jistotu se s Michalem rozhodneme jet do porodnice. Stejně jsem se už měla hlásit na kontrolu. Volám Janě i rodičům, organizuji předání věcí, jsem klidná a vyrovnaná a těším se, že už dnes snad konečně porodím. Doma ještě v klidu i s rodiči posnídáme, loučíme se s Elou a vyrážíme směr Krnov.

Cesta trvá více než 2 hodiny. Jsem moc ráda, že nemám žádné kontrakce a mohu se tak soustředit jen na sebe a své miminko. Do Krnova přijíždíme těsně před polednem. Na příjmu mi potvrzují, že skutečně odtéká plodová voda a že prý už rodím… Rodím? Ani o tom nevím :) Na příjmu procházím rutinním zápisem všech nezbytností. Poté přichází doktorka, která s námi probere porodní plán a přes všechna naše přání porodit v klidu a soukromí nám oznamuje, že nemůžeme v nemocnici porodit pouze s dulou, ale že u porodu musí být rozhodně přítomen lékař! :( Ach jo. I přes pocit zklamání na sobě nedávám nic znát. Stále věřím, že porod se rozjede v klidu a porodím přesně tak, jak jsem si to mnohokrát představovala. Jdeme se ubytovat na nadstandard a čekáme na rozeběhnutí porodu.

Jsem stále klidná a vyrovnaná. Kolem jedné hodiny po obědě si raději beru ricinový olej, který by mi měl pomoci s nastartováním porodních kontrakcí. Po hodině se začínám čistit a trávím střídavě čas v koupelně, sprše a v pokoji. Uplynula další hodina a stále se nic neděje. Pro jistotu volám co hodinu s dulou, abych ji informovala o svém stavu. Kolem 15:30 se chystám na natočení ozev miminka. Najednou cítím, že se něco začíná dít. Přichází to v pomalých a mírných patnácti minutových vlnách. Oznamuji Michalovi, že je to tady, že to bude rychlovka a do tří hodin určitě porodím. Michal ještě posedává u počítače a nevěnuje mi příliš pozornosti. Odpovídá, že mi viditelně nic není (ve srovnání s porodem Ely) a že to určitě ještě není ono. Během krátké chvíle se najednou intervaly kontrakcí zkracují na šest až osm minut a tak vyzývám Michala, aby volal Janě, ať jede, že přišel čas.

Přesouváme se s Michalem na porodní sál. Je kolem 16:30 a já vím, že to bude rychlý porod. Jsem ráda, že zůstáváme na porodním sále sami. Venku je už tma, hraje příjemná pomalá hudba. Michal odkládá mobil a jde za mnou. obejme mě a hladí po břiše. Kontrakce ve slabých vlnách přicházejí stále častěji - jsme již na pěti minutách. S Michalem jsme oba klidní a vyrovnaní, napojení jeden na druhého. Je mi moc dobře, cítím velkou podporu a sílu porodit. Potom přichází dula Jana. Vítáme se a bavíme, jako bych vůbec nerodila. Kontrakce chodí naprosto pravidelně. Jana navrhuje, abych se přemístila do sprchy. Voda je úžasná, dělá mi moc dobře. Každou kontrakci prodýchávám a cítím, že už se blíží narození miminka. Ztrácím pojem o čase. Vůbec netuším, jak dlouho jsem ve sprše. Jen se cítím skvěle a jsem sama v sobě. Po nějaké době odcházím ze sprchy a jsem opět s Michalem a Janou na porodním sále. Kontrakce chodí stále pravidelně. Čekala jsem, že zesílí jako u prvního porodu, ale jsou stále slabounké a krátké. Necítím bolest, ale ohromnou vnitřní sílu. Mezitím ještě přichází porodní asistentka Kamila, aby se rozloučila, protože ji skončila služba.

Odcházím znovu do sprchy, tentokrát již sama bez duly. Potřebuji se soustředit pouze na sebe a své miminko. Voda mi pomáhá se stále více uvolňovat. Cítím, že se blíží závěrečné finále. Opouštím sprchu a s Janou hledám vhodnou polohu a místo k porodu. V rohu pokoje mi Jana připravuje vypolstrovanou porodní stoličku. Usedám na ni a vnímám, že to je naprosto perfektní. Přesně takhle jsem to chtěla. Zavírám oči a každou vlnou se nechávám nést blíže k miminku. Michal přichází ke mně a dává mi ruce na břicho a hladí ho. Jana mi dává teplé obklady na hráz a mě zaplavují stále silnější vlny. Už se to blíží, vím to. Brzy přichází nová porodní asistentka, aby se nám představila a vyšetřením zjistila aktuální stav. I když jsem připravené, tak na naši žádost odchází a dopřeje nám ještě soukromí. Za chvíli přichází vlna a po ní další, která však nepřestává a ano, je to ona, vlna s velkým V. Mám zavřené oči, dýchám a vydávám ze sebe pouze oooooooo. Z dálky slyším jak Jana volá: “Už vidím hlavičku, šáhni si!” Ale já se musím jen držet, být spojena se zemí. Nějaký vnitřní hlas mi říká: “Vlasy, rozpusť si vlasy!” A tak odhazuji gumičku a shazuji porodní košili. Přitom se stále držím stoličky. Vlna se na chvíli zastavuje a potom zase zesiluje. Cítím miminko, jak rotuje a pomalu pouze s mým dlouhým výdechem ooooooo vychází ven.

Najednou je tady - moje holčička Sofie! Konečně otevírám oči a vidím Michala, který drží ve svých dlaních Sofinku a podává mi ji břicho. Zaplavuje mě obrovská vlna euforie. Dívám se do očí své druhé dcery a pláču. Pláču štěstím a dojetím. Cítím se jako bohyně. Dokázala jsem porodit jako bohyně. Zažila jsem nádherný porod! Děkuji….

Po první vlně štěstí se přemisťuji na postel, abych mohla porodit placentu a také, abych se mohla v klidu s Michalem přivítat s naší druhorozenou Sofií Karolínou. Je nám krásně. Zažila jsem ten nejkrásnější okamžik, který může žena zažít. Kdykoliv si vzpomenu na porod, je mi úžasně. Usmívám se a přeji si zažít tento okamžik znovu a znovu. :)

--------------

Jak jsem si představovala porodit:

  • Přála jsem si porodit do tří hodin od první kontrakce - (16.30 kontrakce pomalu začaly a 18:36 jsem držela v náručí svou dceru)
  • Přála jsem si cestu do Krnova i příjem bez kontrakcí 
  • Přála jsem si rodit pouze s dulou a manželem 
  • Přála jsem si rodit navečer s příjemnou atmosférou
  • Přála jsem si porodit bez poranění
  • Přála jsem si bezbolestný a krásný porod 
A to všechno se mi splnilo a bylo to ještě krásnější, než jsem si kdy představovala. :)

Jak vnímal zrození Sofie Karolíny tatínek Michal



Mentální přípravy na příchod druhého dítěte u mě začaly začal přibližně měsíc před termínem. Od začátku listopadu jsem už nikam pracovně nejezdil a všechny pracovní schůzky jsem řešil výhradně na dálku přes skype či telefon. Tak významnou událost jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Přibližně 3 týdny před porodem si Monika začala plánovat vhodná data porodu. Chtěla rodit v noci nebo o víkendu, aby tam bylo co nejméně lékařů, kteří by mohli mít v porodnici tendence do chodu porodu zasahovat. K tomu se ji některé datumy v kalendáři z různých důvodu nezdály vhodné pro její porod. Jednoduše měla v hlavě, jak chce, aby vypadal její dokonalý porod a toto bylo její první porodní přání. Pod tíhou porodního plánování jsem mnohokrát usínal s myšlenkou, že dnešní noc je sto procentně ta pravá, kdy se podruhé stanu otcem! Při prvním, druhém i třetím virtuálním termínu to bylo ještě vzrušující, při pátém nudné a při devátém už frustrující - ach jo, zase nic byla první myšlenka následujícího rána! :( I proto u mě došlo ke zlomu a přestal jsem to řešit s tím, že to nějak dopadne.

29.11. kolem půlnoci začala z Moniky pomaloučku odtékat plodová voda. Nebylo to žádné šplouchnutí jako při prasknutí vody u Ely. Po poradě s dulou jsme šli spát s vědomím, že to je pravděpodobně začínající porod, ale může to ještě nějakou chvíli trvat nebo se jedná jen o otevření hlenové zátky. Stejně jsme měli jet další den do Krnova na kontrolu, protože již do termínu porodu zbývaly poslední dva dny a gynekoložka to delegovala na porodnici. Ráno jsme jako každý den vstali, rodiče vyzvedli Elu a my se vydali se do Krnova. Pohodička, žádný stres ani kontrakce. Prostě výlet do porodnice. :) Až zpětně si Monika uvědomila, že její další porodní přání bylo se v klidu vyspat a do porodnice vzdálené více než hodinu cesty dorazit bez kontrakcí a v maximálním klidu.

Po příjezdu do porodnice udělala porodní asistentka test plodové vody. A světe div se - byl pozitivní. Zaradoval jsem se, že to je konečně tady - už žádné další ranní probuzení bez výsledku :) Po vyšetření navíc porodní asistentka zjistila, že čípek je pryč. A kontrakce stále nikde. Ubytovali jsme se na pokoji. Vytáhl jsem notebook a věnoval se práci na dálku. :) Monika mě nepotřebovala. Oba jsme byli až pohádkově klidní jako by se ani nejednalo o porod. Jediná nepříjemnost byla nitrožilní antibitiotika. Z testů před porodem měla Monika pozitivní výsledek na bakterie . A tak jsme tento ústupek pro klid lékařů udělali. Ve vedlejším pokoji přitom hlasitě sténala každou minutu jiná budoucí maminka. Měla uměle vyvolaný porod, k tomu kontrakce každou minutu a byla otevřená jen na 1cm. Uf, spousta bolesti a výsledek v nedohlednu :(

Už na příjmu začala ošetřující lékařka na Moniku naléhat, že jestli brzy nezačnou kontrakce, tak bude nutné porod vyvolávat. Nechápu, kam spěchala. Monika proto převzala iniciativu do svých rukou a po poradě s dulou jsem ji namíchal ricinový olej se slivovicí a džusem. Taková hopsinková šťáva, která vám rozhýbe všechny kosti v těle. :) Prý umí spustit většinu porodů. A tak se i stalo! Asi po 3-4 hodinách, kdy se Monika jen čistila, najednou naskočily mírné kontrakce. Vydali jsme se proto na porodní sál. Tenhle krátký přechod z pokoje na sál mi umožnil prožít krásný profesionální příběh duly Zuzany Švancerové.

Představte si, že vás na chodbě zastihne kontrakce a tak se chytíte madla u stěny. Najednou z čista, jasna, se objeví pohádková babička a začne vás pobízet: “Nezavírej se, otevři pusu do O a začni se uvolňovat do oooooooo.” K tomu zeširoka nakročí jednou nohou na lavici, aby vám ukázala, jak máte rozevřít pánev, aby vše směřovala k rychlému závěru. Inspirování touto názornou ukázkou to s chutí uděláte. Babička se s vámi rozloučí a vy můžete pokračovat dále...

Paráda! Jen jsem seděl naproti a pozoroval vše s otevřenou pusou. Kéž by takové “babičky” byly v porodnicích běžný standard. Díky tomu jsem si uvědomil, že jsou duly podporující, jakou si vybrala Monika (a byla s ní plně spokojená) a duly motivující/ovlivňující jakou jsme potkali na chodbě. Kdybych měl někdy rodit já, tak přesně tenhle typ duly by mi vyhovoval. :) Pravděpodobně i díky její asistenci maminka z vedlejšího pokoje porodila jen 3 hodiny po Monice.

Na porodním sále si Monika kontrakce dále v klidu prodýchávala. Brzy dorazila dula Jana Čurdová. S Monikou pak zkoušeli různé polohy na porodních stoličkách včetně dlouhého relaxačního sprchování. Já jen po očku přihlížel a dál si dělal své věci na tabletu. Někdo by řekl, že jsem se choval neempaticky a neangažovaně, tak co tam vůbec otravuji. Nějak jsem ale cítil, že to je v pořádku. Ten klid a naše společná radost z toho, co přichází, mi dodávala jistotu. Dokonce i porodní asistentka se divila, že jsme tak klidní. Po zkušenosti z prvního porodu a po konzultací s naším silně empatickým kamarádem a sousedem Jurajem jsme se dohodli s Monikou, že se zapojím, až to sám budu cítit. Jako člověk orientovaný na výsledky, je pro mě nesmírně těžké, být ten podporující a empatický muž plnící každé přání po dlouhé (nekonečné) hodiny. Když nám Juraj vyprávěl, jak byl napojený na svou ženu 20 hodin vkuse, tak se mi dělalo až špatně. Vím, že na to nemám, ať bych se snažil sebevíce! I proto oceňuji práci duly, na kterou bylo možné delegovat veškerou péči a podporu před konečnou fází porodu.

Druhá fáze porodu přišla asi po dvou hodinách. Bylo to těsně po vystřídání směn porodních asistentek. Ještě jsem se stačil skrze dulu zeptat, jestli bych si mohl miminko chytnout do vlastních rukou, že by měla porodní asistentka pouze jistila. A ta souhlasila, prý proč by ne. :)

O několik minut později se Monika usadila na porodní stoličku umožňující rodit v sedu. Stolička byla vypolstrovaná od duly jako královské křeslo. Skvěle se ji to podařilo nachystat. Já bych vůbec nevěděl, jak na to. Začal jsem vnímat, že má Monika na sobě krásnou noční košili, které z ní v mých očích udělalo bohyni. Jak tam seděla, tak jsem se zvedl, odložil všechny své věci, s nimiž jsem do té doby pracoval a šel za ní. Sedl jsem si na žíněnku před ní, začal ji hladit bříško v očekávání příchodu našeho dítěte. Střídaly se kontrakce, které však v Monice nevyvolávaly bolest, ale spíše radost a uvolnění. Cítil jsem, jak Moniku miluji celým svým srdcem. S každou kontrakcí a hlazením jsem cítil příliv její božské ženské energie, která mě naplňovala mužskou energií. I přesto, že tam byla dula, tak jsem vnímal jen Moniku a sebe. Bylo to nádherné! Byl to jeden z nejkrásnějších a nejsilnějších životních zážitků našeho spojení.

Na chvíli nás pak vyrušila porodní asistentka s návrhem, že zkontroluje, jak miminko postupuje. Už šla nahmatat hlavička konečky prstů. Porodní asistentka přesto odešla pryč. Při prvním porodu Ely to totiž znamenalo další půlhodinu kontrakcí a silného tlačení. Tentokrát to ale bylo úplně jinak. Monika byla ve stavu bohyně. Následující kontrakce s jejím dlouhým výdechem se zdála nekonečná. Postupně se objevovala kůže na hlavičce, pak další části, až najednou vyklouzla celá hlavička. Přišlo mi to nekonečné ,jako by to byl nejdelší výdech v životě. To už dula utíkala hledat porodní asistentku, která přišla právě včas na závěrečný rituál. Po druhém kratším vydechnutí, mi Sofie Karolína vyklouzla přímo do rukou. Úplně mě zachvátila vlna emocí. Uvědomil jsem si, že moje ruce jsou úplně to první z externího světa, co naše děťátko pocítilo. Bylo to jako zázrak. Tento okamžik trval jen několik sekund, ale vyryl se mi do paměti na zbytek život.

Po krátké chvíli jsem se z oparu dostal zpět do reality a vyšlo ze mě jen: “Prosím pomozte mi ji zvednout, ať mi nevyklouzne!”, byla totiž neskutečně kluzká. Porodní asistentka mi pomohlo ji zvednout a přiložit Sofii Karolínu Monice na tělo. Ta zazářila štěstím. Po nádherném porodu si mohla užít první chvíli se Sofii. Následoval dvouhodinový bonding plný radosti a sdílení prožitků.

Přál bych podobný zážitek všem mužům světa. S odstupem několika týdnů, kdy dopisuji tento svůj porodní zážitek vnímám, jak mi to umožnilo navázat vztah se svým dítětem hned od prvního okamžiku na tomto světě. Neobjevila se najednou zabalená a umytá v peřince. Byl jsem její první pohyblivou buňkou i jejím prvním dotykem. A to už nikdo nezmění!



Jak vnímala zrození Sofie Karolíny dula Jana Čurdová

"Den, který si Sofie vybrala pro svůj příchod na svět, jsem měla pracovně zaplněný od rána až do večera. V průběhu aktivit jsem byla už částečně myšlenkově v Krnově, kam se přesunula Monika s Michalem a průběžně mi podávali zprávy. Po masážích kojenců jsem se po telefonu ladila s Monikou a zjišťovala, zda má potřebu, abych to už zabalila a vydala se za ní. Monika byla po hlase klidná, v telefonátu jsem se dozvěděla, že se s Michalem v klidu zabydleli na nadstandardu, takže jinak řečeno se v Krnově hezky zahnízdila a zatím mne nepotřebovala. 

Po tanečcích s miminky mi volal tentokrát Michal, že je čas, abych se vydala do Krnova. Když místo ženy volá muž, vím, že žena už potřebuje klid a soustředit se sama na sebe a je to pro mne dobré znamení. Zrušila jsem těhulkám last minute cvičení, některé jsem dokonce při odchodu z mateřského centra potkala, tak přály solidárně rodící ženě hodně sil. Po příjezdu jsem Michala a Moniku našla již na porodním sálku. Bylo tam příjemně teplo, přítmí, svítily jen lampičky a atmosféra byla tichá a klidná. Monika se procházela po pokoji, pohupovala se za zvuku klidné hudby v bocích a stále s úsměvem na rtu. Kontrakce chodily poměrně často, ale Monika byla neuvěřitelně klidná a vypadala tak krásně a v pohodě. 

Michal si našel místo v rohu porodního sálu, po očku byl s námi, ale ještě se věnoval svým pracovním věcem na dálku. Pochopila jsem, že ten jeho klid má svůj naprosto logický důvod. Po tolika emočně vypjatých dnech čekání na akutní výjezd, to z něj prostě konečně spadlo. Před koncem denní směny, proběhla ve stoji kontrola ozev, porodní asistentka se pak rozloučila a popřála rodičům hodně štěstí. Netrvalo dlouho a na Monice začalo být vidět, že se mění charakter přicházejících vln. Michal již odložil práci a zapojil se do dění. Vyjádřil přání, zda by si rodící se děťátko mohl chytit sám. Tlumočila jsem přání porodní asistentce a ta se usmála a říká proč ne? 

Navrhla jsem Monice, ať vyzkouší i starou bytelnou porodní stoličku. Dala jí nakonec přednost před moderním combitrackem. Vyhovovalo jí, pevně se chytnout, držet se a nechat miminko sestupovat svým tempem. Porodní asistentka na stoličce Moniku jemně vyšetřila a řekla, že porodní cesty jsou úplně otevřené a hlavička je blízko, ale ještě odešla a dopřála Monice klid a soukromí. Začali jsme s nahříváním hráze… přikládala jsem vlhký teplý obklad na hráz a za chvíli Moniku zaplavila velká vlna a já jsem v dlani přes obklad ucítila, jak už se klene pánevní dno. Cítila jsem, jak se hlavička blíží. Monika nechala tělo pracovat, jen klidně dýchala a nechala se vést vypuzovacími vlnami. Byla tma svítila jen solná lampa. S další kontrakcí, jsme už s Michalem měli možnost vidět vrchol hlavičky. Zavolali jsme porodní asistentku a to už kus hlavičky vykukoval. Michal nastavil ruce a vše šlo tak rychle, že za chvilku podpíral celou hlavičku, porodní asistentka nabízela Monice, ať si malou po hlavičce pohladí, ale ta se potřebovala pevně držet. Čekali jsme na další kontrakci. Já držela hráz, Michal podpíral rotující hlavičku, porodní asistentka jistila jeho ruce a něco mu šeptala. Tělíčko s další kontrakcí vyplulo do Michalových dlaní a spolu s porodní asistentkou položili kluzké miminko Monice do náruče. Byl to silný zážitek…rodící se dítě do teplých dlaní otce, bez spěchu a bez násilného tahání. Následovala velká radost a vítání plné emocí. 

Děkuji, že jsem tyto chvíle mohla s Vámi prožít…"

Vaše dula Jana Čurdová

----------------

Perlička na závěr z našeho rodinného života

Ela se narodila podle data o jeden den později (11.2), než její starší bratranec Ondřej (10.2.). Sofie Karolína se narodila ve stejný den jako její mladší bratranec Jakub (oba jsou 30.11.). Oba bratranci jsou od sebe věkově necelé 3 roky. Naprosto stejný věkový rozdíl je i mezi Elou a Sofií Karolínou. Bylo by zajímavé spočítat pravděpodobnost s jakou k takovému úkazu může dojít, když vezmeme navíc v úvahu, že jsou v rodině jen 2 vnučky a 2 vnuci od dvou rodin. :)


Co bude příště? :)

S Monikou máme oba vášeň pro posouvání hranic od skvělého k dokonalému. I proto oba vnímáme, že pokud bude třetí dítě, budeme jej přivádět na svět již doma. Rodinné prostředí a vůbec žádné vyrušování je totiž to poslední, co nám chybělo k absolutní dokonalosti!



Předchozí části našeho rodinného příběhu:




2 komentáře:

  1. Silny pribeh... :) Az se (nekdy) uvidime, doplnim to. "The mind is everything. What you think you become."

    OdpovědětVymazat
  2. krásný porod ... nejlepší výbavička, kterou je možné dítěti pořídit :-)

    OdpovědětVymazat